Desátý obránce Kubeš hraje v první obranné dvojici

Ondřej Kubeš je dalším z mladých plzeňských odchovanců, který v letošní sezóně dostává příležitost v kádru Keramiky Plzeň. Před letošní sezónou byl mezi deseti plzeňskými obránci v pořadí priorit trenérů až na desátém místě. Přesto v současné době nastupuje v první obranné dvojici s Josefem Řezníčkem. Jsou sice menší postavou, ovšem na ledě to dokáží oba pěkně řezat…

Když chodil Ondřej Kubeš do první třídy, dostal přihlášku na hokej a rodiče s ním vyrazili na venkovní plochu. “Tam nás rozřadili do skupin a začali jsme se učit základům.” Mezi 3. a 4. třídou proběhla první selekce hráčů. “Vybrali nás asi čtyřicet. Třídili to jednak podle našich hokejových dovedností, jednak jsme dělali sklapovačky, kliky, různé přeběhy a soutěžili jsme také ve šplhu,” vzpomíná.

Svůj první hokejový turnaj absolvoval v Sokolově, kam si ho do týmu vybral trenér Vakeš. “Bylo to z mé strany hodně nervózní. Naskočil jsem do rozjetého vlaku. Někteří mí spoluhráči hrál již od čtyř let, já hrál až od šesti a v tomhle věku je to docela znát.” Jako malý kluk uvažoval o tom, že se postaví do branky. “Máma to tak aspoň vždycky říkala. I ve fotbale jsem si vždycky stoupal dozadu. Hrozně nerad dostávám góly, ale kdybych byl brankář, tak zase nepomůžu vůbec směrem dopředu. I ve fotbale se vždycky stavím dozadu,” uvažuje.

Hokej se stal pro Kubeše brzy tou největší zábavou a hlavní životní náplní. “Nebavilo mě se povalovat okolo baráku. Kdybych byl dneska tam u nás v blocích na Lochotíně, nevím, jak by to se mnou dopadlo. Je to tam teď opravdu špatné. Tvoří se tam skupinky a z nudy kluci dělají problémy.” Pro Kubeše byl hokej vším, ovšem postupem času si začal uvědomovat i záporné stránky. “Viděl jsem, jak to v hokeji chodí. Začali být protlačováni hráči, kteří třeba kamarádili s trenérem a přitom hokej tak dobře nehráli,” vysvětluje.

Kubeš chodil na 9. ZŠ do hokejové třídy. Až do šestého ročníku hrál pravého obránce v řadě vedené Janem Švíkem. Po příchodu trenéra Paty nastupoval ve druhé formaci. “Z téhle řady už kromě mě nikdo nehraje. Z našeho ročníku hraje kromě mě Václav Fiala v Berouně, Petr Šulan s Radkem Šteflem v Klatovech a Honza Švík. Po příchodu Paty se z jednotlivých útoků stal uzavřený kolektiv. I při bezkontaktním bagu jsme se na tréninku pořádně řezali.” Ve škole hokejová třída proslula jako nejhorší na škole. “Do sedmé třídy to učitelé ještě silou vůle zvládali, ale pak to padlo. Přestali nás brát na školní výlety, abychom něco neprovedli. V devítce to už byli samí doktoři. Všichni věděli, že už to jen musí nějak doklepat,” vzpomíná.

Kubeš jako žák hrál v obranné dvojici s Milanem Zahradníčkem. “Vždycky jsem chtěl hrát s Honzou Kapounem, byli jsme podobným typem hráčů i lidí. Ovšem trenérovi jsem o tom neřekl, bál jsem se, aby mě nezařízl. Všichni se v této době snaží být s trenéry zadobře.” Kapoun měl problémy s kolenem, lékaři pokazili operaci a Kubešův kamarád pak musel s hokejem skončit. “Scházíme se spolu pořád. Myslím, že ho mrzí, že toho musel nechat.”

Do dorostu přišel již v polovině 9. třídy. V mužstvu bylo málo kvalitních obránců a Kubeš začal nastupovat pravidelně. “Když přijde někdo mladší, musí ukázat, že na to má.” Plzeňští dorostenci se tehdy probojovali až do celostátního finále se Zlínem! Kubeš odehrál celé čtvrtfinále s Kladnem, v semifinále proti Litvínovu nastupoval jen do prvních třetin. “Hrál jsem jen na začátku, aby ti zkušenější beci vydrželi se silami až do konce. Finále se Zlínem už jsem sledoval z lavičky. První zápas série jsme proti nim prohráli, ale další vítězství jsme už nepřidali,” vzpomíná. Pozice bažanta není ani v hokeji lehká, Kubeš musel nosit puky, vymývat nádobu na pití a další služby. “Ale už mě znali a myslím, že mě po hokejové stránce vzali mezi sebe.”

Druhý rok v dorostu však nebyl příliš vydařený. “Dost jsem sedával na střídačce, bylo to nepříjemné.” Teprve před Vánoci začala Kubešova forma jít nahoru a začal pravidelně hrát. “Mužstvo hrálo třeba i jen na tři obránce. Hráli ti, kterým se momentálně dařilo. Nebyla to žádná uzavřená společnost. V prvním roce mi docela šlo a možná mi to trochu vlezlo do hlavy. Hrál jsem pak hru, která s hokejem neměla mnoho společného. Vlítl jsem dopředu, propadl jsem tam a přečíslili nás. Bylo mi řečeno, že kdybych hrál polovinu toho co loni, bylo by to dobré.” Kubeš si nakonec chyby uvědomil, přestal se příliš vysouvat dopředu a zjednodušil hru. “Snažím se i teď být vždycky posledním hráčem, který to všechno jistí.”

Poprvé byl Kubeš pozván do reprezentace na letní soustředění “šestnáctky”. Byl jediným hokejistou Plzně, který dostal pozvánku, ovšem do užšího reprezentačního výběru se neprosadil. Když byl v dorostu třetím rokem, dostalo se mu náznaků, že pojede s výběrem sedmnáctiletých do Skandinávie. “Když se však byl na mě trenér Míšek podívat, zápas mi moc nevyšel a nakonec jsem nejel.” V roli komparzisty se zúčastnil v Nymburce soustředění gólmanů a to mu paradoxně nejvíce pomohlo. “Pozvali si tam šest hráčů do pole a já byl mezi nimi. Byl tam i trenér Radomír Kužílek, který vedl mou věkovou kategorii. Asi jsem se mu líbil a nakonec jsem se na závěr sezóny probojoval do reprezentace a zúčastnil se série zápasů proti Německu,” vzpomíná.

Sraz reprezentace do 18 let na Slovensku ho nezastihl v optimální formě a z reprezentace opět načas vypadl. “Blížil se první ročník MS do 18 let a já pořád v nároďáku nebyl. Neměl jsem z toho radost.” Poslední přípravný turnaj před šampionátem se uskutečnil v Nymburce a krátce po jeho zahájení se mu ozval trenér Petr Míšek, že druhý den je očekáván v 10 hodin na ledě. “První zápas přípravného turnaje jsem ještě seděl v hledišti, ale pak onemocněl Honza Chotěborský a naskočil jsem proti Rusku. Hodně se mi dařilo a vzrostlo mi sebevědomí, což se projevilo na dobrých výkonech i v dalších utkáních. Nejvydařenější byl zápas proti Švédům, kterým jsem dal gól a přidal asistenci.” Byl pozván na závěrečné měsíční soustředění, odkud byli postupně posíláni domů hráči, kteří se nevešli do nominace na mistrovství světa. “Už jsem cítil, že mám dobrou pozici. Nastupoval jsem ve třetí řadě a hrál jsem i přesilovky.”

Mistrovství světa však nedopadlo pro české barvy nejlépe. Mužstvo skončilo až na pátém místě. “Byla to fakt tragérie. Dost jsme se mezi sebou v týmu hádali. Hledaly se už příčiny ve všem. Nepříjemná byla hádka o tom, kdo bude kapitán mezi Michalem Sivkem a Michalem Pincem. Snažil jsem se do těchhle sporů nezasahovat. Nerad se hádám. To už musí být, abych se začal kousat,” popisuje nepříjemné okamžiky. “Hráči vytvářeli skupinky, spojili se třeba hokejisté dvou klubů. V tom věku jsme asi nebyli tak vyspělí, abychom si uvědomili, o co jde,” soudí. S přibývajícími porážkami se samozřejmě situace nelepšila, ba naopak. O neúspěchu rozhodla nešťastná porážka se Švýcarskem 0:2. “Švýcaři odehráli jeden zápas super, v dalším si však nedali přihrávku na dva metry. My jsme si to vyžrali.” Situaci mohl ještě zachránit zápas se Slováky, před nímž ještě měli Češi šanci na medaili, ovšem Slováci byli lepší a vyhráli.

Turnaj to byl špatný nejen pro tým, ale i pro Kubeše. “Proti Švédům jsem spadl na ruku a pak jsem nehrál. Po návratu do Plzně jsem šel na rentgen a zjistili, že to mám zlomené a dostal jsem sádru.” Nevydařený šampionát byl zatím posledním vystoupením Kubeše v reprezentaci. Dostal sice pozvánku na turnaj výběrů do 19 let, ovšem problémy ve škole ho na sraz nepustily. “Hrozilo, že budu muset opakovat ročník. O pozvání mně řekli při tréninku, pozvánku jsem do ruky nedostal. Neměl jsem kontakt, abych se omluvil a tak jsem to nakonec udělal pozdě. Došlo tehdy k nedorozumění, nějak jsme se společně s panem Bednářem, jenž tehdy trénoval plzeňskou juniorku, nedohodli.” Další pozvánku již nedostal.

První šanci mezi muži dostal v Rokycanech, které hrají druhou ligu. Již jako dorostence si ho vyhlédl Antonín Mařík z vedení rokycanského klubu a spolu s Václavem Fialou si je vytáhl, aby pomohli rokycanské juniorce. “Bylo nám řečeno, že nás chtějí vidět v akci a že výhledově dostaneme šanci i mezi muži. ” Ta šance nakonec po Vánocích v sezóně 1999/00 přišla. Kubeš odehrál za áčko tři zápasy. Rokycanům se tehdy vůbec nedařilo a nakonec se zlepšenými výkony zachránily až v baráži. “Někteří nadávají, že druhá liga nemá úroveň, ale já si to nemyslím. Už je to hokej, který koketuje s první ligou a čím víc člověk odehraje, tím lepší. Druhá liga je nepřesnější, mužstva se snaží dodržovat taktiku, ale hráči nejsou tak vyspělí a tolik se jim to nedaří. Vylítnou dopředu a už se nestačí vrátit. Když však trenér vytvoří jednu nebo dvě pětky a zaměří se ně, dá se to zvládnout. Týká se to třeba teď Klatov, je to samozřejmě i otázka peněz.”

O rok později sehrál za Rokycany dalších šest utkání, z toho dva v play-off proti Mladé Boleslavi, která na svého soupeře vyrukovala s juniorskými mistry světa Plekancem, Vlčkem a také plzeňským Josefem Strakou. Rokycanské vedení se tehdy vyjádřilo v tom smyslu, že od Plzně neočekávalo, že bude v play-off posilovat soupeře. “Je to všechno o penězích. Pravdou je, že tito zkušení hráči to pak zlomili,” krčí rameny Kubeš. Rokycany přesto odehrály s Mladou Boleslaví vynikající sérii a sklopily hlavu až po tuhém boji. Jeden gól vstřelil tehdy i Ondřej Kubeš.

Následující sezónu absolvoval celou letní přípravu s áčkem, ovšem vedení nakoupilo celou řadu nových beků. Přišli Benák, Veber, Výborný a Všetečka. “Moc mě ty nákupy netěšily. Říkal jsem si, že to bude těžké. Zvlášť když přijde bek, který něco odehrál, tak ho vedení těžko pošle zpátky nebo ho nechá na lavičce. Dokážu si sečíst jedna plus jedna.” David Všetečka se po letní přípravě vrátil do Písku sám, když prohlásil, že si stejně myslí, že za Plzeň hrát nebude, protože tu jsou kvalitnější beci. Ostatní však boj o místo v kádru bohužel pro Kubeše nevzdali. “Pořád všichni hledají hráče v extralize, kteří už mají něco odehráno. Kupují se, aby rozhodovali zápasy. To se po klucích z juniorky chtít asi nemůže. Byl jsem smířen s osudem. Řekli mi, ať to jdu zkusit do Berouna.”

Ovšem i Beroun před sezónou podepisoval smlouvy s obránci. Když Kubeš k Medvědům dorazil, zasychal podpis na kontraktech Pavla Dvořáka, Vladimíra Zajíce a Roberta Horáka. “Myslím, že jsem v Berouně odehrál dobré zápasy, ale oni měli nové smlouvy s obránci, které pořádně ani neviděli. Bylo mi řečeno, že jsem se jim líbil, ale nakonec mě vyhodili. Tihle noví kluci totiž museli hrát, výsledky byli ovšem mizerné, takže stejně nakonec odešli.” Kubeš začal trénovat s juniorkou, za týden byl poslán do Písku, kde odehrál dvě přípravná utkání proti Jihlavě. “Zranil jsem si žebra a dva týdny jsem nemohl hrát. Pak mně telefonovali z Písku, ať mi někdo přiveze věci zpět do Plzně, že podepsali smlouvu s Romanem Žákem. V tu dobu mi bylo jasné, že skončím v juniorce,” říká smířeně. Jako ročník 1981 mohl za juniory nastupovat jako dvacetiletý pouze na výjimku. V jednom zápase mohly za jeden tým nastoupit pouze tři hráči tohoto ročníku. “To je dobré pro hráče, kteří nedostávají tolik šancí v áčku, aby se udrželi v kondici nebo aby se v juniorce rozehráli po zranění. Byl jsem zklamaný.”

Kubeš se snažil podávat co nejlepší výkony alespoň v juniorech. Na ledě jednoznačně vynikal, i přes svůj handicap nižší výšky patřil k nejostřejším mužům na ledě a vynikal rovněž v přehledu. V některých zápasech se zdálo, že už je trochu jiná kategorie. “Měl jsem hodně prostoru na ledě, hrál jsem v obraně s Křtěnem a dávali jsme i góly. Nic jiného jsem nemohl dělat. Prostě jen víc pracovat a připravit se na nadcházející sezónu, aby mě někde chtěli.”

Zatím jezdil vypomáhat nováčkovi druhé ligy Klatovům. Vedení Klatov tehdy vsadilo převážně na kádr, který si postup z přeboru vybojoval, ovšem ten na druhou ligu nestačil. “Nedařilo se nám. Jeden zápas se zdálo, že bychom mohli urvat bod, ale pak jsme dostali špatné góly. Pak to bylo těžké, šlo to od desíti k pěti. Pak jsem tam přestal jezdit, ale byl jsem za tu šanci mezi muži moc rád v té době.”

V té době tápala i extraligová Plzeň, která měla velmi propustnou obranu. Šanci tak dostal i Ondřej Kubeš. V té době už měl za sebou první zkušenosti i v extralize. K prvnímu zápase nastoupil na Kladně v době, kdy mužstvo vedla dvojice Kampf, Razým. “Byl to docela dobrý zápas, hrál jsem vedle Řezníčka a vyhráli jsme. Pak jsem hrál ještě v prvním utkání pod vedením trenéra Fardy proti Pardubicím.” Plzeň tehdy remizovala 2:2 a Kubeš si připsal hezkou asistenci na vyrovnávající gól. “Od vlastní modré jsem přihrál kolmou přihrávkou na útočnou modrou Josefu Strakovi, ten jel sám a trefil se mezi betony. Sotva to tam dolezlo. Dlouho bylo ticho a nakonec začali lidi křičet, že je gól.”

Šance se nakonec dočkal ještě v loňské sezóně i v Berouně. Medvědi se potáceli na chvostu tabulky a vedení s některými hráči časem došla trpělivost. Z Plzně začal do Berouna nejprve jezdit Václav Fiala, o tři zápasy později se dočkal i Kubeš. “Dění v Berouně jsem moc nesledoval, ale pak to nakonec vyšlo. Začal jsem hrát v obraně s Jiřím Zemanem a odehráli jsme posledních šest zápasů v sezóně. Cítil jsem, že se mi daří.” Z hokejisty, o kterého před sezónou v podstatě nebyl zájem, se stal hráč, kterého najednou chtěli všude. “Kromě pondělka jsem byl pořád někde pryč.”

Kubeš si nakonec zahrál i play-off za Plzeň. Premiéru absolvoval ve Vítkovicích, kde ho během debaklu 1:9 poslali trenéři několikrát na led a zahrál si i dva následující zápasy. Ovšem před letošní sezónou vedení Plzně koupilo Dobroně, z Ameriky se vrátil Chvojka, z hostování v Karlových Varů a z Kadaně přišel Milan Vobořil, o němž tamní trenér Otakar Vejvoda prohlásil, že si nedovede představit, že by se do plzeňského kádru neprobojoval. Plzeň tak měla i s Kubešem k dispozici 10 obránců… Byl uvolněn na hostování do Berouna. “Už jsem věděl, že bych se mohl v Berouně chytit. Po loňské sezóně jsem si věřil, že tam zůstanu. Nejdřív jsem hrál s Davidem Pojkarem, pak jsem začal nastupovat s Vencou Fialou. Nedostávali jsme góly, ale útočníci před námi zase žádné nedávali,” směje se. Berounu se však příliš nedařilo, hrál na čtyři kompletní útoky a v mužstvu trochu chyběla konkurence. Hráli pořád všichni, ať se dařilo nebo ne.

Poslední utkání sehrál proti Prostějovu. To za Medvědy už nastoupil i Václav Král. “Hrál docela dobře a celkem se nám ten zápas povedl, vyhráli jsme v prodloužení.” Kubeš se pak přesunul do Plzně, jeho příchod se stal součástí transakce, při níž putoval do Berouna na měsíc Václav Král. V Plzni začal nastupovat v první obranné dvojici s Josefem Řezníčkem a upoutal velmi dobrými výkony. Dokonce překvapivě přišly i body do kanadského bodování, ty totiž letos v Klatovech i Berouně sbíral opravdu svátečně. “Také jsem koukal, že ty body začaly přibývat, ale může to být jen náhoda a zastaví se to. S Josefem Řezníčkem jsme asi nejmenší obrana v lize. Když jsem se před tím dostal v Berouně na led s Pavlem Malečkem, který má 162 centimetrů, byli jsme asi nejmenší obrana na světě,” zasměje se.

Ondřej Kubeš se svými 178 centimetry patří k menším obráncům. V dobách, kdy zasedal do školních lavic, však patřil k nejvyšším. “Byl jsem ještě se dvěma kluky skoro o hlavu vyšší než ostatní kluci. Ty dva pak poslali do Rokycan a pak skončili s hokejem. Jenže pak jsem přestal růst a okolo sedmé třídy mě ostatní začali dorůstat a přerůstat. Já rostl velmi pomalu.” V současné době už má Kubeš pocit, že roste spíše do země. “Vždycky když mě změří, mám o centimetr, nebo aspoň o půl centimetru méně.”

Výšku musí Kubeš nahradit jinými schopnostmi. V dorostu i juniorech své spoluhráče jasně převyšoval zejména v důrazu. “Když přijde nějaký vysoký hráč, trenéři jsou z něj obvykle daleko více unešení. Když nezná ani jednoho, vezme radši toho vyššího.”

První branku v extralize vstřelil Ondřej Kubeš proti Havířovu. “Vhazovalo se na pravé straně v útočné třetině. Ujčík ho vyhrál a Štefanka mně přistrčil puk. Vystartoval na mě obránce a já věděl, že musím hned vystřelit. Někdo z Havířova to snad nohou tečoval, těžko říct. Puk nemám, nikdo mi ho nepřivezl a ani si na to nepotrpím,” doplňuje. Kubeš začal v Plzni hrát i přesilovky a oslabení. “Zatím cítím důvěru trenérů. V Berouně jsem přesilovky hlavně nacvičoval při tréninku, pak jsem je v zápase moc nehrál.” Kubeš si před sebe nějaké vyšší cíle příliš neklade. Snažím se podávat co nejlepší výkony a chtěl bych v extralize vydržet co nejdéle.”