Dva Plzeňáci v jednom třebíčském hotelu

T ř e b í č - V pátek 5. září si po tréninku zavolal generální manažer Plzně Pavel Setikovský do své kanceláře Davida Mazance a Miloslava Topola a oznámil jim, že se mají v půl páté hlásit na tréninku v Třebíči. Bylo právě pravé poledne. "Nebyl jsem z toho vůbec nadšený, byl to pro mě blesk z čistého nebe. Nebylo to ani ze dne na den, ale z hodiny na hodinu," popisoval svoje první dojmy David Mazanec. "Bral jsem to jako šanci. Potěšilo mě, že mě někde chtějí," svěřoval se svými pocity Miloslav Topol. Mazanec s Topolem utíkali rychle domů, aby se připravili na cestu. „Zabalili jsme si svých pár švestek, nasedli do auta a ujížděli do Třebíče..."

Oba dva však přitom na začátku letní přípravy doufali, že se probojují do extraligového kádru Plzně. David Mazanec před dvěma lety odehrál velmi dobrou sezónu, loni ho limitovalo zranění a se zdravotními problémy během letní přípravy se potýkal i letos. "Těžko jsem se s tím srovnával. Hned jak jsem se dozvěděl, že jdu do Třebíče, tak jsem hned v první minutě začal dělat vše proto, abych se vrátil zpátky," říká otevřeně Mazanec. Topol byl zase spokojen s letní přípravou. „Cítil jsem se po ní velice dobře. Bohužel jsem však v přípravných zápasech nedostal šanci, odehrál jsem pouze jediný zápas. V tu chvíli už mi bylo jasné, že v Plzni hrát letos nebudu.“

Na prvním jednání s ředitelem třebíčského klubu Karlem Čapkem šlo hlavně o to, aby oba hokejisté podávali v dresu Horácké Slavie maximální výkony. "Pan Čapek chtěl vědět, zda sem nejdeme trucovat. Šlo hlavně o to, abychom nebyli ukřivdění a podávali tu co nejlepší výkony. Já jsem byl fakt rád. Třebíč je sice daleko, ale měl jsem z jejich zájmu radost," popisuje první jednání Miloslav Topol.

Novým domovem se jim stal třebíčský hotel, kde oba spolu obývají jednu společnou buňku, v sousední pak bydlí českobudějovičtí Jiří Lála mladší a Josef Kučera. „Těžko jsem se s tím srovnával. Na hotelu se mi nelíbí a ubytování je hrozné. V něčem horším jsem snad ještě nebydlel,“ říká bez okolků David Mazanec. „Pořád jsme doufali, že nám každému seženou byt. Já to jakž takž snesu, jsem zvyklý z internátu, ale Mazimu je 26 let, má manželku a šestnáctiměsíčního syna. Mazi mezi námi puberťáky určitě omládne, ale rodinu mu nenahradíme,“ říká Topol.

I jemu chybí v Třebíči přítelkyně. Stejně jako Mazanec dojíždí za svými nejbližšími pouze v sobotu večer. V pondělí v půl sedmé ráno zase nastartuje svoji Octavii a vyráží na Vysočinu. „S přítelkyní jsme bydleli už tři roky. Jsme na sebe zvyklí a byl to pro nás velký šok. Bydlel jsem s přítelkyní u jejích rodičů a vždycky jsme měli plnou ledničku a měl jsem všechno, co jsem potřeboval. Od 15 let jsem byl na internátě a jsem zvyklý se o sebe postarat, ovšem v hotelu je hlavním problémem, že si tam nemůžeme nic uvařit. Musíme se tak stravovat po městě, což samozřejmě stojí spoustu peněz. Máme nějaký výdej energie, takže potřebujeme pořádné jídlo. Nevadí mi vlašák, lovečák, párky nebo sekaná, ale člověk z toho nemůže žít,“ vysvětluje Topol.

Mazanec každý sobotní večer míří do Písku, aby se potěšil pohledem na svého malého synka a manželku. „Nemám tady s sebou rodinu a to je ten největší problém, jaký tady mám. Bez zázemí a rodinné podpory je to těžké. Nestačí mi se vidět s rodinou jednou týdně v neděli,“ krčí rameny Mazanec.

V podobném duchu hovoří i Topol. „Byl bych moc rád, kdyby mohla moje přítelkyně být se mnou v Třebíči. Je mým velkým přáním, abychom spolu bydleli. Partnerka by si tu našla práci a byli bychom oba moc spokojení. Vytvořili bychom si tu zázemí, jaké jsme měli v Plzni.“

Zatím oba musejí vzít za vděk hotelovému pokoji. Vytvořili čtyřku, která si dobře rozumí. „Ráno v 9 hodin vstaneme a buď jdeme do cukrárny na kávičku a dortík nebo nakrojíme bábovku z domova. Někdo z nás pak vezme auto a jede se na zimák. Trénink máme od 10:30 do 11:30, kdo chce, může zůstat na ledě déle. My milujeme střelbu, takže si přidáváme a střílíme. Já vzhledem ke svému věku také často odnáším puky. Pak jdeme někdy do posilovny nebo na rotopedy,“ popisuje jednadvacetiletý útočník průměrný pracovní den v Třebíči. „Po tréninku někdo z nás koupí noviny, které hromadně čteme, koukáme se na pokoji na televizi a pak pořádáme turnaje ve fotbale na play-stationu. Přivezl to Jirka Lála, takže nás zatím školí, ale ještě měsíc a už ho máme,“ směje se Topol. „Ještě si tak jednou až dvakrát týdně půjčíme DVD, večer se jdeme najíst a kluci chodí často na bowling. Já moc nechodím, protože mě to moc nebaví.“

Mazanec i Topol se musejí smířit s nepřítomností svých nejbližších. Nejlepším lékem na problémy je dobrá nálada. „Vtipkujeme pořád, bez humoru bychom asi nepřežili. Oba máme takovou povahu."

Hokejové zázemí však oba našli v Třebíči perfektní. „Je to tu opravdu na vynikající úrovni. Kustodi i maséři pro nás dělají první poslední. Co se týká hokejových kvalit, jsou tu samozřejmě průměrně hráči s nižšími hokejovými dovednostmi než v extralize, ale zázemí je tady naprosto perfektní,“ chválí Mazanec. Topol se svým parťákem souhlasí a jde ještě dál. „Byl jsem překvapený, na jaké je to tu úrovni, co se týče výstroje a dalších hokejových věcí. Realizační tým v Třebíči je super a zázemí také, je tu nová kabina, moderní rotopedy, satelit, televize, video. Nade všemi zde vyvyšuje pan Popela, což je člověk, který dokáže zařídit snad úplně všechno. Překvapil mě svým skvělým přístupem a velkým nadšením pro hokej,“ říká uznale Topol.