Jiří Hanzlík odehrál v extralize 1000 zápasů, 701 z toho bylo za Plzeň

Josef Řezníček, František Ptáček, Jan Peterek, Petr Leška, Petr Kadlec a nyní už i Jiří Hanzlík. Těm všem se podařilo odehrát minimálně 1000 zápasů v české hokejové extralize. Pomáhá jim k tomu především velká chuť stále hrát hokej. Rok co rok podstupovat martyrium letní přípravy, nechat si tělo otlačit od nové výstroje a svádět souboje o černý nesmysl. Mají rádi svojí práci a patří v ní k těm nejlepším. Mezi elitní společnost se pátečním zápasem proti Slavii zařadil i plzeňský obránce Jiří Hanzlík. „Beru to jako odměnu za svůj přístup k hokeji,“ říká bek, který už léta v plzeňském dresu nastupuje s číslem osm.

Jirko, co musí hráč mít, aby mohl odehrát tolik zápasů?
Musí mít výkonnost, zdraví a chuť. I když třeba já bych dosáhl tisícovky daleko dřív, ale měl jsem asi deset operací kolen, které mě připravily o desítky zápasů. Musí tam být souhra více okolností. Patří k tomu i štěstí. Beru to tak, že je to odměna za svůj přístup k hokeji. Vždycky jsem se k němu snažil přistupovat poctivě a tohle beru jako odměnu.

Začínal jste s hokejem v Rokycanech, jak vzpomínáte na své hokejové začátky? Sledujete pořád hokej v Rokycanech, kde se teď hraje krajský přebor?
Do Plzně jsem přišel až v osmnácti, do dospělého hokeje. Vychovali mě v Rokycanech a já to nezapomínám všude zveřejňovat, protože všude si myslí, že jsem Plzeňák, ale nejsem. Samozřejmě, že hokej tam sleduji, i tam bydlím, mám k tomu místu vztah. Hokej tam není v moc dobré kondici. Sleduji to i s ohledem na syna, protože bych chtěl, aby si taky zkusil hokej. Ale ani ten mládežnický tam není na dobré úrovni.

Uvažujete o tom, že byste si po konci extraligové kariéry ještě za Rokycany, třeba v krajském přeboru, zahrál?
O tom vůbec neuvažuju. Až skončím, tak určitě nikde organizovaně hrát nebudu. Počítám, že si občas půjdu tady v Plzni zahrát za staré pány, ale žádné přebory rozhodně ne.

Sledoval jste počet zápasů, které vám chybí? Byl to i důvod k odehrání další sezóny?
Ne, kvůli tomu nehraju. Spíš ostatní mi to připomínají. Vím, že třeba moje maminka tyhle statistiky sleduje, já sám tomu nepřikládám žádnou velkou váhu.

Moc klubů jste za svou kariéru nevystřídal, jen tři. Čím to bylo, že jste byl věrný a neměnil jste dresy tak často? Dnes to není úplně obvyklá věc.
V začátcích jsem hrál deset nebo jedenáct let taky v Plzni. I když kolem roku 2000 jsem trejdoval možná víc, než je teď. Ale je pravda, že dřív bývalo víc zvykem, že v Plzni hráli Plzeňáci, na Kladně Kladeňáci a tak dále. Já jsem vydržel dlouho tady v Plzni, pak jsem vystřídal po třech letech Liberec a Karlovy Vary. Pak jsem se vrátil, když jsem dostal nabídku od Martina Straky a teď jsem tu už pátou sezónu.

Většinu kariéry jste odehrál v plzeňských barvách, v úterý vám dokonce fanoušci přichystali sladkou odměnu za 700. zápas v Plzni. Věděl jste o tom?
Vůbec jsem o tom nevěděl, ani jsem netušil. Bylo to pro mě překvapení.

Že si na vás vzpomněli, vás ale muselo potěšit.
Samozřejmě, že to člověka potěší. Dostal jsem koláč a všichni jsme si na něm pochutnali, protože byl opravdu velký.

Přibližně 300 zápasů máte za sebou buď v Karlových Varech, nebo v Liberci. Jak na tato angažmá vzpomínáte?
Na Liberec vzpomínám strašně rád. Přišel jsem tam, když postoupili do extraligy. A strašně se mi tam líbilo jak hokejově, tak město a okolí. Byl jsem tam opravdu spokojený. Byla to doba, když byla výluka v NHL v letech 2004/2005 a my jsme skončili třetí, což byl obrovský úspěch. Vyřadili jsme tenkrát v prvním kole Slavii, kde hrál Pálfy, Stümpel, když jsme vyhráli v sedmém zápase. V semifinále jsme vypadli s Pardubicemi po vyrovnané sérii. To byl veliký úspěch. A můj poslední rok jsme vyhráli základní část, což také není úplně zanedbatelné. Vary jsou spojené s tím, že se tam v té době udělaly dva velké úspěchy. Takže i na ty v tomhle směru vzpomínám v dobrém.

Z těch 1000 odehraných zápasů, na který nikdy nezapomenete? Který vám nejvíc utkvěl v paměti?
Pamatuju si samozřejmě svůj první zápas, to bylo v Trenčíně ještě ve federální lize. A samozřejmě loňské finále, na to se asi nikdy nezapomene. A samozřejmě je i pár dalších zápasů. Většinou to byly důležité zápasy, kdy se o něčem rozhodovalo, o medailích třeba.

A naopak, pamatujete si i nějaký mimořádně nepovedený zápas?
To jsou spíš zápasy, ve kterých se mi staly nějaká zranění.

Určitě máte v paměti i první extraligový gól.
Samozřejmě. To bylo v první sezóně proti Košicím. Vyhráli jsme 10:3.

700. zápas v plzeňském dresu jste oslavil gólem, máme očekávat bodový přísun do osobních statistik i v pátek proti Slavii?
Ten úterní gól byl k ničemu, prohráli jsme. Takže bych rád v pátek očekával bodový přísun pro Plzeň. Na sebe nekoukám.

1000 zápasů není snadné odehrát. Určitě vám k tomu pomohlo i to, že vás míjela zahraniční angažmá. Nebyly nabídky nebo jste o zahraničí neměl zájem?
Já jsem domácí typ, takže jsem se po zahraničí ani nijak extra nepídil. A další věc je, že v našich ročnících, já jsem ročník 1974, byla obrovská konkurence. Lépe se do zahraničí odcházelo z reprezentace a já jsem tam odehrál jen pět zápasů. A taky jsem měl tenkrát přítelkyni, dneska už manželku, a chtěl jsem, aby si mohla žít svůj život, protože jsem věděl, co pro partnerky obnáší zahraniční angažmá. Bral jsem ohledy i na ní. Navíc, když jsem měl svoje nejlepší léta, tak jsem byl tady v Plzni a byl jsem tu spokojený. Ale přiznávám, že to možná byla trochu i pohodlnost.

Vaše bodově nejúspěšnější sezóna byla 2010/2011, když jste nasbíral 26 bodů. To je na obránce velmi slušná statistika. Považujete se za útočně laděného beka?
Nevydávám se do útoku, jen těch posledních pět let, co jsem tady, těžím z toho, že hraji s výbornými spoluhráči – s Martinem Strakou a Tomášem Vlasákem. Myslím, že každý obránce, který s nimi bude hrát, bude bodovat.

Jste jeden z nevytěžovanějších obránců, odehrát tolik zápasů je zápřah. Co děláte, aby to vaše tělo vydrželo ve zdraví?
Já se cítím nejlíp za poslední tři nebo čtyři roky. Takže z tohoto pohledu je to dobré. Snažím se hodně odpočívat. Já si myslím, že už toho moc nenatrénuju. Hlavně aby hlava měla chuť hrát. S tělem problémy nejsou, jediný problém je občas přemluvit hlavu.

Jako zkušený obránce určitě sledujete své mladší nástupce. Jeví se vám v extralize nebo v Plzni někdo jako naděje do budoucna?
Od nás je velice šikovný Kuba Jeřábek, myslím, že z něj by mohl být výborný bek. V ostatních klubech přehled nemám. Je hlavně důležité udržet si stejnou výkonnost, nekolísat. Nikdo konkrétní mě nenapadá. Ale to je u mladých kluků možná spojené s věkem. Už za mě nastupovali v extralize mladí kluci, ale řekl bych, že výkonnost v jejich 18 letech byla větší, než mají kluci teď. Je to vidět i na výsledcích mládežnických reprezentací.

Co si tedy myslíte o pravidlu, které přikazuje týmům mít na soupisce mladé hráče. Může to opravdu zvednout kvalitu českého mládežnického hokeje?
Tohle pravidlo se mi nelíbí. Vaše mládí nemůže být vstupenka do hokeje. Na prvním místě musí být výkonnost. Prostě s tím pravidlem nesouhlasím. Naprosto se ztotožňuju s názorem jednoho trenéra, který jsem četl, že když bude mladý hráč dobrý, tak ho prostě postaví a je jedno, jestli to má nařízeno nebo ne.

Poslední dobou jsou vaše týmové výkony trochu jako na houpačce, co se s tím dá dělat?
Je to všechno v hlavách. Nedokážeme se na každý konkrétní zápas koncentrovat stejně. Nejsme na každý zápas stejně připravení a z toho plynou naše výsledky. Není možné předvádět během dvou dnů tak rozdílné výkony, jako předvádíme my. Musíme být koncentrovaní, protože když hrajeme tak, jak chceme, tak jsme silní. Musíme odehrát, co si řekneme, aby si každý hráč plnil své povinnosti. To když děláme, tak hrajeme dobře a můžeme vyhrávat.

Jste třeba jeden z těch hráčů, kteří si v kabině právě v těchto situacích berou slovo a promlouvají týmu do duše?
Samozřejmě si k tomu svoje řeknu. Ale rozhodně nijak nekřičím, snažím se být věcný. Je na každém, co si z toho vezme. Je tam 20 lidí a každý k tomu přistupuje jinak.