Matějovský dostal v Plzni prostor
P l z e ň - Radek Matějovský je průbojné levé křídlo, které i během velké plzeňské krize zůstalo špetkou soli v jinak nemastné a neslané polévce. Ve Slavii mu patřila pozice ve čtvrté pětce, Plzeň ho před sezónou ze Slavie vykoupila, dala mu šanci v elitní formaci a on se ji chopil. Generální manažer Pavel Setikovský mu dal podobnou příležitost, jakou dříve dostali a posléze využili jinde nepotřební Milan Navrátil, Zdeněk Sedlák, Martin Špaňhel, Josef Straka nebo Jaroslav Bednář.
Otec Radka Matějovského hrával druhou nejvyšší soutěž za Litoměřice a jeden z jeho tehdejších spoluhráčů později trénoval slávistický potěr. Tahle náhoda pomohla dnešní opoře Keramiky k rozvoji hokejové kariéry a také k tomu, že se z něj stal slávista. „Ve čtyřech nebo pěti letech mě táta poprvé dovedl na Slavii. Bylo to sice přes celou Prahu, na Spartu bych to měl určitě blíž. Táta byl taky sparťan, ale jeho přátelé rozhodli.“ Matějovský měl už od malička rád všechny sporty, nejraději by hrál závodně všechno. „Bavil mě například fotbal nebo ping-pong, ale hokej jsem měl nejradši. Určitou roli hrálo i to, že mě k hokeji vedl táta.“Matějovský začínal jako obránce. Už tehdy však byl hodně ofenzivně laděný. „Většinou jsem stejně stíhal oboje, až v 5. či 6. třídě se ze mě stal definitivně útočník,“ popisuje. Na levém křídle nastupuje pravidelně od dorostu. Jeho druhým trenérem byl otec. „Hodně jsme se spolu o hokeji bavili, vytýkal mi chyby.“ Od sedmé třídy hrál v týmu s Romanem Málkem, jenž se stal jeho nejlepším kamarádem v týmu, a Janem Hejdou, který přišel z ČLTK. V nejmladších mládežnických reprezentacích se příliš neohřál. „Byl jsem blbě rozený, až v listopadu. Nakoukl jsem do širších výběrů, ale nikdy jsem se tam neudržel.“
Po přestupu do juniorské kategorie si zlomil klíční kost a na pořádnou díru do světa hokeje si tak musel ještě počkat. V následující sezóně 1995/96 se stal nejlepším střelcem juniorského týmu, ovšem studoval strojní průmyslovku, kde mu neumožnili individuální plán a nepouštěli ho na dopolední trénink A-týmu. „Cítil jsem, že už se o mě trenéři zajímají, ale nemohl jsem pro to dělat nic, maturitu jsem určitě chtěl zvládnout. Jenom někdy jsem byl jakoby nemocný,“ přiznal po chvilce barvu. Školu však nakonec zvládl, ač všechno nešlo úplně hladce. „V některých předmětech dá se říci, že snad i jo,“ odpověděl na otázku, zda mu některé předměty dělaly problémy. V následujícím roce už coby osmnáctiletý ovšem válel pravidelně v áčku!
Za sezónu 1996/97 sehrál 41 zápasů, převážně ve třetím útoku s Tomášem Kupkou a Jiřím Hlinkou. „Hlinka byl pomalejší, dobrý při práci s pukem, já hodně napadal a hrál agresivní hokej. Myslím, že jsme nehráli úplně špatně,“ hodnotí svou první sezónu mezi dospělými.
Z juniorů tehdy dostal šanci kromě něj ještě Petr Kadlec, který v dresu Plzně odehrál nezapomenutelnou sezónu 1999-00, kterou korunoval postupovou penaltou ve čtvrtfinále play-off proti Třinci. Ve své premiérové sezóně Matějovský zaznamenal tři branky a čtyři asistence. „Byl jsem rád za každé střídání, do každého pobytu na ledě jsem dával maximum. Hrálo se na dvě lajny a na Růžičku, který hrál stejně skoro v obou,“ zašprýmuje si na adresu současného generálního manažera a trenéra pražské Slavie. Prvním zápasem bylo pro Matějovského třetí kolo soutěže, kdy Slavia zajížděla do Pardubic. „Odehrál jsem pouze asi dvě nebo tři střídání..“ První branku vstřelil Litvínovu, „postiženým“ brankářem byl Richard Hrazdíra. „Moc se mu asi nedařilo, protože to byla taková plašmuška. Žádná rána, ale šla přímo do vikýře,“ popisuje střelu z voleje z prostoru mezi kruhy. Před tímto zápasem si dal želatinový dort a od té doby ho začal před zápasem jíst pravidelně. „Snažil jsem se opakovat věci, po kterých se mi dařilo. Jedl jsem želatinový dort dobré dva nebo tři měsíce, pak na mě přišla slabší chvilka, tak jsem toho nechal.“
Matějovský hrál pravidelně za áčko, to neuniklo trenérům dvacítky Martincovi se Svozilem, kteří ho začali zvát na přípravné turnaje. „Ze Slavie jezdili ještě Petr Kadlec, Láďa Kudrna a někdy také Roman Málek.“ Na přelomu let 1996 a 1997 odjel na mistrovství světa dvacetiletých, kde nastupoval v první řadě s Markem Melenovským a Davidem Hruškou. „Byl jsem z toho hodně nadšený, na šampionátu se nám velmi dařilo. Dal jsem tři góly a přidal dvě asistence. Naše řada to tam táhla.“ Češi skončili čtvrtí, když v semifinále podlehli Spojeným státům a prohráli i souboj o bronz.
Po výborném mistrovství světa hleděl hráč s nadějemi k nadcházejícímu draftu. „Novináři psali, že bych měl být draftovaný. Agent měl echa, že bych měl být vysoko, tak mě pozval a zaplatil mi letenku.“ Draft se tehdy konal v Pittsburghu a Matějovský v něm těžce ostrouhal. „Lidi okolo mě očekávali, že bych měl být draftován ve druhém kole, já jsem se spíš čekal kolem čtvrtého či pátého kola. Pak už mi bylo jedno, jestli budu v šestém nebo devátém. Všech devět kol draftu se naštěstí uskutečnilo v jeden den, nebylo to tedy tak hrozné.“
Matějovský přijel do města oceli jen na výlet, žádný klub si ho nevybral. Smutek na něj dolehl až druhý den. „První den mně to bylo nějak jedno, ani mi to nevadilo. Teprve když jsem se ráno probudil, přišlo mi to dost líto. Agent říkal, že to vyjde příští rok, já už jsem s tím však moc nepočítal. Když mě nedraftovali poté, co mně tak vyšlo mistrovství světa juniorů…,“ přemítá.
Následující rok už se Matějovský na draft nevypravil. Nechtěl znovu pokoušet osud. „Agent už mi to ani nenabídl a já bych tam stejně nejel. Moc jsem tomu nevěřil. Agent mi pak volal v pět ráno, že si mě vybrali New York Islanders, měl jsem z toho radost.“ Matějovský měl radost hlavně z toho, že byl draftován. Nezáleželo mu na tom, který tým si ho vybere. S žádným klubem ani neměl nějaké bližší kontakty. „Osobně jsem s nikým z klubu nikde nemluvil. Jen jsem pořád vyplňoval dotazníky,“ vzpomíná.
Po návratu z úspěšného mistrovství světa juniorů odešel Matějovský na střídavý start do Berouna, kde odehrál 12 zápasů. „Slavia chtěla Pavla Kolaříka a Beroun si vyžádal náhradu. Kromě mě musel do Berouna ještě obránce Jiří Heš.“
Ve své druhé sezóně v extralize už odehrál ve slávistickém dresu všech 52 zápasů. V devatenácti letech rozsvítil devětkrát červené světlo za soupeřovou brankou, což byl vzhledem k jeho věku vynikající výsledek. „Už jsem nebyl tak vyplašený a docela se mi dařilo. Dostával jsem už hodně důvěry při oslabeních, na přesilovky jsem zatím ještě nechodil.“ Asi nejlepší zápas odehrál ve Zlíně, kde vsítil dvě branky.
Po sezóně se Matějovskému naskytla šance odejít na vojnu do Jihlavy, kterou právě čekala poslední sezóna mezi českou elitou. „Ne že bych byl otrávený, ale chtěl jsem dostat větší prostor na ledě. Navíc byla vojna tehdy ještě strašák. Nikdo nevěděl, jestli ho povolají nebo jak to s ním dopadne, tak jsem to vzal,“ vysvětluje.
Poslední extraligovou sezónu Dukly Jihlava odstartoval jako trenér Josef Augusta, ovšem po velmi nepřesvědčivých výkonech byl z funkce odvolán a nahradil ho Vladimír Caldr. „Na pana Augustu mám smíšené vzpomínky. Z Jihlavy ne moc dobré, ale pak mě povolal do nároďáku. S panem Caldrem jsem byl spokojený, měl propracovanější taktiku. Pan Augusta před tím trénoval převážně silné mančafty, kde nebylo hráčům příliš co radit,“ srovnává oba trenéry. „Pan Caldr mi dával hodně příležitostí, hrál jsem v první pětce s Vlkem a Cachnínem.“
Matějovský paradoxně vzpomíná na tuto sezónu i přes sestup jako na svou nejpovedenější. Se 12 brankami se dělil s Petrem Vlkem o titul nejlepšího střelce nejhoršího týmu soutěže. „Vzpomínám na toto období nejradši. Byl to první rok, kdy jsem si připadal dospělý. Odstěhoval jsem se od rodičů do vojenského baráku, kde jsme měli s ostatními vojáky byt. Připadal jsem si svobodný, rozhodoval jsem si sám o sobě a nikdo mě nehlídal a nekontroloval, v kolik přijdu domů. Ne že by mě rodiče doma nějak trápili, to vůbec ne. Jen jsem podvědomě cítil, že jim určité věci musím vysvětlovat. V Jihlavě jsem se postavil na vlastní nohy,“ zakončil vyprávění o dospívání.
Se svými výkony byl spokojený, ovšem týmu se vůbec nedařilo. „Vedení mělo velké oči, prodalo pět dobrých hráčů, kteří Jihlavu v předešlé sezóně táhli, vzali kluky z první ligy a čekali zázraky.“ Matějovský byl mladík, kterému se navíc dařilo, ovšem řada hráčů byla v Jihlavě pod velkým tlakem. „Vedení dělalo často pohovory s týmem. Nás vojáky chtěli posílat do kasáren, zkušeným hráčům vyhrožovali, že je vyhodí,“ popisuje.
Jihlava nechytla začátek, pak se jí podařilo na jedno kolo předstihnout Opavu, ovšem nevydržela s dechem a po základní části ztrácela na předposlední Kladno 12 bodů. „Po Novém roce jsme se už smířili s baráží a začali se na ní připravovat.“
V baráži Matějovský doslova zářil, trenér Caldr ho otevřeně chválil v novinách, spolu s Petrem Vlkem byl opět nejproduktivnějším hráčem mužstva, ovšem na záchranu to nestačilo. „Dost se mi dařilo, dával jsem góly a byl zdravě sebevědomý. Bylo však pro mě velké zklamání, že to někteří Jihlaváci odklouzali. Možná měli svázané ruce,“ spekuluje. Jedna z největších postav jihlavského hokeje Jaroslav Holík v tisku kritizoval vedení Dukly, že jmenovalo asistentem trenéra Petra Vlka, jehož označil za jednoho z hrobařů jihlavského hokeje. „Petr Vlk působil jako pravý kapitán. Byli tam jiní, kteří by se měli pozastavit nad svými výkony,“ postavil se za něj Matějovský.
Jihlava se Znojmem prohrála první tři zápasy série, pak však vstala z mrtvých a vyrovnala na 3:3. V tu chvíli se zdálo, že se bude opakovat rok stará znojemská katastrofa, kterou Orli prožili v sérii proti Opavě. Tehdy vedli 3:0 na zápasy, aby nakonec prohráli. „Byli jsme na 99 procent přesvědčení, že vyhrajeme. Ovšem náš gólman Marek Novotný pustil do sítě střelu Davida Kudělky od druhé modré a prohráli jsme 2:3.“
 |
| Matějovský musel zvládat různé situace. |
Matějovský tehdy neváhal a vyrazil za Látalem, aby si spolu promluvili s očí do očí. „Řekl jsem si, že si s ním rozumně promluvím. Na základě této přestřelky mě vyměnil do Pardubic. Neměl jsem motivaci hrát ve Slavii, když mě tam takhle dusili přes noviny.“ V prosinci ho ve Slavii nahradil Jiří Jantovský a Matějovský se stal perníkářem. „Byla to pro mě příjemná změna. Nehrál jsem špatně, ale nedával jsem góly,“ popisuje své působení na pravém křídle útoku s centrem Petrem Sýkorou a levasem Martinem Koudelkou. Duo Paleček – Hemský mu dalo větší důvěru než měl na Slavii. Když Matějovský do Pardubic přišel, patřilo jim dvanácté místo s velkým odstupem za příčkami zajišťující postup do play-off. „Nakonec jsme tam postoupili ze sedmého místa, pak jsme prohráli se Spartou.“ Po sezóně dostal od Pardubic nabídku k pokračování jeho působení, ovšem Vladimír Růžička si ho vyžádal zpátky do Slavie.
Následující sezóna dlouho nevypadala vůbec špatně. Trenér Augusta ho trochu překvapivě nominoval do reprezentace na Baltica cup, on tam ovšem prokázal oprávněnost své nominace. Ve třech zápasech dal dva góly! „Proti Rusům jsem vyjel z rohu před branku a překonal brankáře bekhendovou střelu přes rameno a proti Finům jsem naskočil přímo z trestné lavice, dostal ideální přihrávku a po samostatném nájezdu jsem překonal brankáře střelou mezi nohy.“ Matějovský hrál v útoku s Kotalíkem a Sýkorou a tato řada odehrála dobrý turnaj. Češi nakonec skončili v turnaji druzí.
 |
| V dresu Slavie v souboji s tehdy třineckým Slavíkem. |
Ruka byla těsně před play-off připravená na těžké zápasy. Slavia postoupila do semifinále, kde nestačila na Vsetín, svou první branku ve vyřazovací části vstřelil Čechmánkovi i Radek Matějovský. Nejlepší slávistickou sezónu v historii klubu zakončil účastí v přípravných zápasech reprezentačního týmu na mistrovství světa.
Loňskou sezónu ve Slavii neodstartoval nijak oslnivě. „Ze začátku mi to moc nešlo. Mám vždycky slabší začátky sezón. Když jsem cítil, že mi to začíná jít, padl jsem v Českých Budějovicích Jasečkovi do rány, blbě se přetočil a puk mně zlomil lýtkovou kost. Dva měsíce jsem byl mimo hru,“ popisuje Matějovský, který loňskou sezónu odehrál převážně ve třetí řadě se Supem a Čermákem. Řada nastupovala většinou na elitní útoky soupeře a jejím hlavním cílem bylo vymazat je z ledu. „Měli jsme hlavně defenzivní úkoly a docela se nám to dařilo. Nedostávali jsme góly. Byl jsem spokojený, s kluky se mi hrálo dobře.“
Před letošní sezónou nakoupil Vladimír Růžička do Slavie hodně kvalitních hráčů a na Matějovského zbylo pouze místo ve čtvrté řadě. „V pětadvaceti letech potřebuju hrát a ne sedět na střídačce. Od začátku přípravy jsem se snažil dostat výš, ale když vám trenér vynadá, ať uděláte cokoliv, hraje se špatně. Přestal jsem si věřit. Byl jsem pak na pohovoru u vedení a bylo mi řečeno, že mě možná ještě před sezónou vymění.“ Matějovský už ve sporu s generálním manažerem Látalem naznačil, že se nebojí říci svůj názor ani autoritám. „Ne, drzý jsem nebyl, ale řekl jsem, co si myslím. Řekl jsem, že bych chtěl na ledě více prostoru a že ať dělám, co dělám, vždycky to, co jsem udělal, bylo podle trenéra špatně.“
 |
| První "plzeňská" radost. |
Matějovský by jednou rád pojídal zahraniční chlebíček. „Dostat se do NHL už asi bude těžké, ta doba už mě asi minula. Ovšem určitě bych si někde v cizině rád zahrál. Nejenom kvůli penězům, rád poznám nový životní styl a naučím se novou řeč.“
