Matyáš Kantner #93: Mám na co navazovat, vloni jsem si dokázal, že to jde

Plzeň – Již v průběhu sezóny se odchovanec indiánů Matyáš Kantner rozhodl minimálně na další dva roky spojit své další hokejové kroky se svým mateřským klubem.

Brzy dvaadvacetiletý plzeňský rodák přitom prožíval úspěšnou sezónu, ve dvaapadesáti utkáních zaznamenal osmnáct branek a přidal devatenáct asistencí. Svou celkovou bilanci v extralize již vytáhl na 123 zápasů se ziskem neuvěřitelně vyrovnaných 52 bodů (26+26). K tomu navíc stihl i poslední test k maturitě.

Matyáši, co bylo horší, tahat pneumatiky nebo maturita na Sportovním gymnáziu?
Popravdě ani nevím (smích). Nyní už i ty pneumatiky byly docela v pohodě. U maturity mi chyběl již pouze didaktický test, který jsem vloni nedělal, protože jsme jeli do Finska. To už byla z té celkové maturity asi jen ta nejjednodušší část.

Člověk si ale asi oddechne, že?
Když jsem vloni udělal ústní část, tak jsem to již bral tak, že mám hotovo. Nyní na jaře jsem to vnímal tak trochu jen jako formalitu. Samozřejmě jsem si dělal i nějaké testy a podobně, ale úspěšnost je velká, proto jsem věřil, že neudělám ostudu.

Jaké to byly pocity se vrátit po roce na soustředění na Šumavu?
Loňské již byly poměrné dobré, ale předloňské byly tedy pro mě strašné (smích). Nyní mám lehčí úlevu kvůli kolenům, tak je to zase o trošku lepší. Navíc moje fyzická stránka je také o něco dál po roce.

Jaký vlastně letošek byl?
I přes to, že tam letos byly určité změny, tak náročnost zůstala stejná. Určitě vnímám únavu, ale měli jsme celý víkend na regeneraci a nyní již začínáme druhou polovinu přípravy.

Obrací se na vás již mladší spoluhráči s radami?
Ani ne. My, když jsme mladí přišli pospolu, tak jsme při sobě drželi a oni to mají podobně. Ať už je to na pokojích nebo že tráví více čas spolu. Oni se ptají těch více zkušenějších (úsměv). Já, když jsem zde byl poprvé, tak jsem se ptal Lukáše Kaňáka, jak tady vše funguje.

Bodově, ale i služebně, ke zkušenějším patříte…
Když jsme hráli fotbal deset na deset, tak jsem se málem vešel do straších i věkově (úsměv). Na jednu stranu jsem tam chtěl být, protože jsem věřil, že vyhrajeme, ale nakonec jsme uspěli my mladší. Každopádně mě překvapilo, že jsem již v tom středu.

Od toho se odvíjí asi očekávání i herní, že?
Asi ano. Ať již jsou to trenéři, tak já sám od sebe. Byla by škoda, kdyby ten posun nebyl. Musím se poctivě připravit a sezónu dobře začít, to je nejdůležitější. Mám na co navazovat. Vloni jsem si dokázal, že to jde, že to funguje. Takže teď do toho jdu, že tomu věřím. I fyzicky doufám, že to bude dobré. Připravujeme se s klukama i na ledě a doufám, že posun týmový, ale také můj osobní, přijde.

Kde tu víru člověk hledal, když se nedařilo?
Vždycky jsou to rodiče, kteří s vámi prožívají celou kariéru odmala, ale také přítelkyně, která mi vždycky věřila. Místy to až bylo zaslepené, když ta hra nebylo to pravé, ovšem stále mi věřili a doufali, že šance přijde a vše se obrátí. Stalo se tak. Přišla, byla využita, takže měli pravdu (úsměv). Podpora rodiny neskutečně pomůže a asi každý to tak má.

Pouští si třeba člověk v rámci motivace i nějaké záznamy toho, když se mu něco dařilo?
Já si tenkrát úplně neměl co pouštět, to by bylo asi hodně krátké (smích). Nyní samozřejmě, kdyby krize přišla, bylo by to lepší. Nedávno jsem se ale zrovna díval na nějaké akce a góly, některé byly povedené, člověka to potěší. Lepší, než se podívat na video, ve kterém kupí chybu za chybou a děsí se, co přijde v dalším střídání a trenér přidává, že to není možné, co se dokáže vymyslet v profesionálním hokeji (úsměv).

V době karantény se v televizi často vzpomínalo na historické zápasy. Sledoval jste je?
Samozřejmě, ale spíše jsem se zaměřil na Plzeň. Už jen proto, že hráče jsem znal. Například rok 1992, ten nám běží často i v šatně. Pak se smějeme Pechymu, jak tam chudák s tehdejší lapačkou ani nemohl zmačknout puk a betony ho vykopával až do středního pásma (úsměv). Hodně se mi líbil i rok 2004, kdy jsme postoupili přes Pardubice. Byl to první ročník, který jsem hodně vnímal. Je hezké si uvědomit ty hráče a tehdejší styl hokeje, který jsem vnímal a chodil na něj jako malý. Celkově si myslím, že si to fanoušci po celé republice museli toto období užít, každý si našel svůj tým. Alespoň k něčemu byl virus dobrý.

Měl jste dres své hokejové ikony?
Ten jsem asi neměl. Ale třeba se mi hodně líbil Radek Matějovský, takový velký bojovník. Dále například Mario Cartelli, Dušan Andrašovský a samozřejmě Roman Málek.

Matyáši, děkuji za rozhovor, ať se i nadále daří!