Rozhovor Milan Razým

Milan Razým: Úspěch zavazuje, ale chceme pokračovat v poctivé práci

Plzeň - Příprava plzeňských indiánů už je v plném proudu, přesto si trenér Milan Razým našel čas na zhodnocení loňské sezóny. Ta skončila největším úspěchem v historii klubu, když tým získal vůbec první mistrovský titul. Trenérský tým si je vědom, že takový úspěch ale i zavazuje, a že cesta za úspěchem bude v další sezóně ještě náročnější.

Jak byste, teď už s odstupem, zhodnotil poslední veleúspěšnou sezónu?
Samozřejmě se mi to hodnotí velice dobře, protože jsme dosáhli něčeho, co před námi v Plzni nikdo nedokázal. My jsme si už několik let dávali před sezónou ty nejvyšší cíle, chtěli jsme titul pro Plzeň získat. To se nakonec v té poslední sezóně opravdu povedlo a hodnocení tak musí být pozitivní, protože když dosáhnete na samotný vrchol, tak to zastíní i ta negativa, která se samozřejmě vždy najdou.

Vy sám jste se po odchodu Mariana Jelínka posunul na pozici hlavního trenéra, takže i z vašeho osobního pohledu asi panuje spokojenost, že?
My jsme se s Michalem Strakou, Rudou Pejcharem, Mírou Liškou, naším fyzioterapeutem, a pak i Jardou Špačkem samozřejmě domlouvali na tom, že v té práci tady chceme pokračovat a že do toho chceme přinést trochu hokejovosti, protože všichni jsme tady v Plzni hráli. Máme k místnímu hokeji vztah a všichni máme plzeňské srdce. Trochu změna byla v tom, že jsem kluky bral více jako své kolegy, aniž bych se nějak zbavoval pozice hlavního trenéra. Všechny věci spolu konzultujeme, hledáme společné řešení. Chtěl jsem, abychom byli více jako trenérský tým, ne hlavní trenér a jeho asistenti. Chtěli jsme vždy slyšet postřehy a názory všech, abychom i za cenu toho, že se někdy pohádáme, našli nejlepší řešení.

Opravdu se stávalo, že jste se pohádali?
Samozřejmě, mockrát (úsměv). My jsme měli rozdělené úkoly, sice jsme kolegové, ale nějak rozdělené jsme to měli. Kolikrát jsme se tady pohádali u videí. Víc očí, víc názorů, a když každý ten svůj názor řekne, tak to podle toho vypadá. Čtyři lidi se nemůžou vždy shodnout, když třeba rozebíráme nějakou chybu. Určitě tu byly odlišnosti v názorech, ale ne neshody.

Hrálo podle vás roli to, že opravdu všichni členové vašeho trenérského týmu jsou bývalí hráči Plzně a mají ke Škodovce hodně blízko?
Já si myslím, že to byl možná ten rozhodující faktor v těch závěrečných zápasech. Ve Zlíně je taky Rosťa Vlach, místní patriot, ve Slavii už dlouho působí Vladimír Růžička, na Kladně jsou také místní. Myslím, že se tento trend, vsadit na domácí hráče a trenéry, začíná v poslední době více prosazovat. Určitě k tomu člověk má daleko větší vztah, i když jak my, tak hráči, jsme profesionálové, a tu svoji práci děláme vždy na 100 % v jakémkoliv klubu. Ale není nad to hrát nebo trénovat doma, v partě kluků, se kterými se známe dlouhá léta. Máme vztah ke klubu, tradici, jsou tu hodně pevné vazby. Je dobrý základ, na tom stavět. I kluci v šatně pak vidí, že vystupujeme jako jeden muž a máme jednotný názor. Kabina má samozřejmě svojí komunitu, ale když se to správně propojí, tak je z toho základ pro úspěch.

Milan Razým v diskusi s rozhodčími
Milan Razým v diskusi s rozhodčími

Bylo podle vás tedy klíčové, že si všechno to, o čem jste mluvil, správně sedlo dohromady?
Když se vrátíme na začátek, do loňské přípravy, tak tam se nám výsledkově moc nedařilo, i když naše hra třeba nebyla špatná. Nakonec se nám ale vstup do soutěže povedl a hodně nám pak pomohl příchod Tuukky Raska, který nakopl k lepším výkonům i Maziho (Marek Mazanec). Když se vyhrává, tak se vše daří, ale síla týmu se pozná, když se vyhrávat přestane, což nás také potkalo v závěru sezóny. Nerad říkám, že si tou krizí každý projde, ta naše rozhodně neměla být tak dlouhá, ale nakonec nám to pomohlo. Jak my, tak hráči jsme si uvědomili, že přijdou i porážky, a že pokud chceme úspěch, tak je třeba pro to něco udělat.

Když se podíváte takhle zpětně, v čem byl problém? Co bylo tím zlomovým momentem, kdy se vám přestalo dařit?
Já už jsem to někde říkal, důležitý je vstup do soutěže, který se nám povedl. Tuukka Rask nás pak hodně držel a pomohl oběma gólmanům. Zlom pak přišel někdy po novém roce, kdy odešel Milan Gulaš a rozpadla se nejúdernějši lajna v extralize. Rozpadla se nám i přesilovková formace a jeho góly nám chyběly. Honza Kovář byl také v nejistotě, jestli neodejde, a to se pak na výkonech podepíše. Nedařilo se nám ale ani herně, nemůžeme to svádět jen na tyto problémy. V úplném závěru pak přišla i zranění a už jsme chtěli hráče pošetřit. Neříkám, že jsme nechtěli vyhrát základní část, ale ten hlavní cíl byl dostat se co nejdál v play-off.

Jak se týmu v podobné pozici vstupuje do play-off? Přece jenom je asi lepší mít v zádech sérii vítězství, než výsledkově slabší období...
To jsme měli před pár lety, když jsme vyhráli Prezidentský pohár a za sezónu jsme prohráli jen několik zápasů. Tenkrát jsme byli naučeni vyhrávat a Liberec nám pak nedal nic zadarmo, na to jsme doplatili. Říká se takové to klišé, že play-off je jiná soutěž. Je to hodně specifické. Když se podíváme na sérii s Litvínovem, což byl hodně kvalitní soupeř, který předvedl výborné výkony, tak tam byl za stavu 3:2 pro Litvínov možná ten rozhodující moment celého play-off. My jsme tam prohrávali a Martin Straka i se štěstím proměnil nájezd a my to pak otočili. Tam jsme věřili, že když to zvládneme, tak dojdeme až do finále. Podle mě si to Litvínov prohrál sám tím, že vystupoval tak, že je spokojen, že hrají s Plzní vyrovnanou sérii. Protože byli spokojení, tak vypadli, my jsme spokojení nebyli a chtěli jsme jít co nejdál.

Tohle byla taková změna oproti těm předchozím ročníkům, kdy se dařilo v dlouhodobé části, ale play-off nikdy nevyšlo podle představ. Letos vás naopak potkala poměrně dlouhá krize a nakonec z toho je úspěch...
I letos jsme byli už ve čtvrtfinále hodně blízko vyřazení, ale povedlo se to zlomit. Věřím tomu, že to byla právě vnitřní síla týmu, že se za něčím šlo. My jsme tady udělali klukům takový pohár s dvanácti zápasy, kdy vždy nejlepší hráč odhaloval další kus poháru po vítězném zápase. Další moment byl na Slavii, kdy jsme prohráli první zápas, nevstřelili branku, ale hlavně podali špatný výkon. Po tom utkání jsme si s hráči sedli a říkali si, že jsme uspokojeni s postupem do semifinále jako loni, ale že to není náš cíl. Je to ale i o štěstí, kluci byli zranění a my povolali Honzu Schleisse, který dal vítězný gól.

Když se posuneme až do finálové série a šestého utkání - byla to právě ta touha zvednout pohár nad hlavu před vlastními fanoušky, která vás jakoby svazovala?
Je to jedno s druhým. Ta touha dotáhnout to doma byla velká, ale soupeř také cítil poslední šanci to zvrátit. Navíc Zlín hrál výborně venku, to ukázal už v Třinci, tenhle zápas jasně ovládli a k ničemu nás nepustili. Pro ně to byl vlastně v tu chvíli také poslední krok a byli lepší. Ten sedmý zápas pak už byl spíš o štěstí, ale ukázalo se, že domácí prostředí už vůbec nehrálo roli, což platilo i o těch předchozích sériích.

V posledním zápasu pak přišel ten infarktový okamžik, kdy domácí srovnali chvíli před koncem třetí části. Co jste si potom řekli v kabině, jaká tam vůbec panovala nálada?
Já bych se ještě vrátil před ten zápas. Všichni říkali, jaká to je oslava hokeje, sedmý zápas finále, že si to užijeme... Podle mě jsme si neměli co užívat, čekala nás tvrdá práce a oslava mohla přijít až když nám měli předávat pohár nebo medaile. V tom zápase jsme třikrát vedli a soupeř třikrát vyrovnal, což jen ukazuje jeho sílu. Když jsme přišli do té kabiny, tak jsme tomu ani nechtěli věřit. Až do té kabiny jsme slyšeli fanoušky jak slaví, zpívají ten jejich Vysoký jalovec a jsou přesvědčeni, že už ten titul mají. Stejně tak jsme ale byli my přesvědčeni, že už nám ho nevezmou. Kluci to ale ze sebe sami setřepali, Martin (Straka) něco řekl a já jsem klukům povídal, že jsme třikrát vedli, a že když budeme v tom trendu pokračovat a zase dáme vedoucí gól, tak už to je naše. Já říkám, že ten gól deset vteřin před koncem jsme snad měli dostat jen proto, aby ho pak mohl Martin dát (úsměv).

Těžko to někdo mohl vymyslet lépe, ten pohádkový závěr...
Je to jako ty americké filmy s happyendem, ze kterých si děláme srandu, že jsou to limonády, ale tady vidíme, že se to opravdu v životě stává. Martin, který se o to tady nejvíce zasloužil, a kterému jsme to všichni přáli, si to nakonec takhle vychutnal.

Milan Razým předává pokyny na střídačce
Milan Razým předává na střídačce pokyny svým svěřencům

Jaké pocity jste zažíval po tom rozhodujícím gólu?
Bezprostředně po tom gólu to je velká euforie, člověk na ten úspěch čeká celý život, tituly se nevyhrávají každý rok (úsměv). Já jsem mistrovský pohár vyhrál v roce 1982, takže to už je 31 let, to mluví samo za sebe. Někomu se to v životě nepovede nikdy, někdo má zase to štěstí jako Ondra Kratěna (úsměv). I on to ale určitě prožíval stejně emotivně. Ať už člověk vyhraje jakýkoliv titul, tak to jsou krásné pocity. Hned potom se ale dostaví takové to odlehčení z té únavy, že už to konečně skončilo. Byla to dlouhá cesta, pořád tréninky, video, cestování, zápasy...nebyl čas si odpočinout snad ani v noci. Ty oslavy co proběhly, to je takové to odreagování se. I teď ještě lidi ve městě gratulují k tomu titulu. Na druhou stranu to je zavazující do té další práce.

To je přesně další otázka. V posledních letech se mistr ligy potýkal s “mistrovskou kocovinou”, co udělat pro to, aby to nebyl i váš případ?
Všichni to ví, všichni se chtějí ponaučit, nikdo to nechce dopustit. My jsme hned první den přípravy říkali, ať se ten pohár už dá pryč, jsou tu i noví hráči, kteří s ním nemají nic společného. Teď začíná práce, kluci měli čas na odpočinek, ale teď už nejsme první, jsme zase na začátku. Víme, že ta cesta je dlouhá, že nás tam dovedla letní dřina včetně Zadova, a že na té cestě nesmíme nic podcenit. Všichni jsme se přesvědčili, že to je strašně náročné. Pokud bychom slevili, ale ani když budeme pracovat stejně tvrdě, tak nemáme nic jistého. Každý z těch čtrnácti mančaftů pracuje poctivě.

Jak vůbec ta vaše letní příprava bude letos vypadat. Měli jste hodně dlouhou sezónu, takže bude o něco kratší.
Je pravda, že je zkrácená, ale nemělo by to mít zásadní vliv. Někdo končí začátkem března, my hráli do konce dubna, ten zápřah pro kluky byl velký. Kluci v té zátěži byli, volno měli stejně dlouhé. Nebyl letos ani žádný “zahřívací den”, prostě jsme si řekli, že hned od začátku jedeme naplno. První týden jsme v podstatě přeskočili, teď už to mícháme tak, abychom se dostali na stejnou úroveň jako loni. Pak nás čeká Zadov, individuál, pak dva týdny tady, znovu Zadov a jdeme na led.

Každé léto probíhá obměna části kádru, to se vám nevyhnulo ani letos. Odešli třeba oba gólmani - můžete i vy trenéři ovlivnit výběr nových hráčů?
Samozřejmě můžeme mít nějaká přání, výběr hráčů s námi samozřejmě Martin konzultuje, ale je to i věcí financí. Můžeme si sice přát, aby sem přišel Tuukka Rask, ale to bychom museli prodat tady ten druhý zimák (směje se). Máme několik jmen, důležité je nahradit dobře gólmany, přišel zkušený Daniel Seman a několik mladších nadějných kluků. Samozřejmě těžko asi budeme nahrazovat Honzu Kováře, který se tu za ty roky posunul hodně nahoru a musel jít jinam, aby se mohl posunovat ještě dál. Pro ty mladé kluky to je motivace, vydat se tou jeho cestou.

V platnost vstupuje nové pravidlo ohledně mladých hráčů, s tím ale asi problém mít nebudete, že?
My s tím pravidlem počítáme, ale když se dívám na ty kluky, tak jich tu máme dost, neměla by to pro nás být vůbec žádná komplikace. Nechci teď snižovat výkonnost těch, kteří tu jsou, ale tohle jsou místa pro ty, kteří jsou bohužel v Americe. Zrovna Honza Kovář ale ukázal tu cestu, že odchod za moře není vždy nejlepší řešení.

Milan Razým a Jaroslav Špaček
Jaroslav Špaček Milanu Razýmovi vypomáhal na střídačce

Myslíte si, že by tedy tohle pravidlo mohlo přispět k tomu, že nebude odcházet tolik mladých hráčů do zámoří?
Těžko říct. Někomu to prospěje, někomu méně. Jsem ale přesvědčen, že v 80 % odchod do Kanady nebo USA není správným řešením. Šance to je pro TOP hráče, ale není to cesta pro ten lepší průměr, který se někdy dostane do mládežnických reprezentací. Ti kluci se po pár letech vracejí zpátky bez většího úspěchu. Ať už Kuba Jeřábek nebo Honza Kovář, ale i Marek Mazanec, Petruška, Lev, Pitule, Sedláček, ti všichni tu zůstali a tu šanci dostali.

Závěrem otázka na Jaroslava Špačka. Víte už, zda bude u týmu pokračovat a případně v jaké roli?
My jsme s Jardou mluvili, už projevil zájem pokračovat. Já věřím, že se s Martinem domluví a bude opět pokračovat jako během té uplynulé sezóny, kdy docházel na tréninky a pomáhal nám s obránci. Jestli by se zapojil ale i do té organizace na střídačce, čímž nám hodně pomohl, tím si zatím nejsem jistý. Je to časově náročné, Jarda se chce věnovat rodině, synovi, který začíná také s hokejem. On má ale tak velké hokejové srdce, že kdyby šlo zase do tuhého, tak ho to určitě na tu střídačku zavede (úsměv).

Díky za rozhovor a hodně štěstí!