Miluje hokej a rodinu

P l z e ň - Libor Barta se stal po Dušanu Salfickém dalším zástupcem pardubické brankářské školy, který plnil funkci brankářské jedničky HC Keramika Plzeň. Hokejový veterán a oblíbenec plzeňského publika vyřešil během sezóny 2001/02 plzeňské peripetie s brankáři při nevydařeném angažmá Miroslava Šimonoviče. V Plzni podepsal ve svých čtyřiacite letech smlouvu do konce sezóny 2003/04.

Libora Bartu k hokeji přivedl otec, který se tomuto sportu rovněž věnoval, byť na nižší výkonnostní úrovni. "Pak se musel rozhodnout mezi hokejem a soukromým životem. Když hrál hokej, nebyl moc doma s manželkou. Slavil vítězství i porážky," směje se Barta.

Bartovi rodiče byli hodně zaměstnaní a nemohli se svým synem chodit na hokej. Babičky k hokeji taky netíhly, a tak s hokejem začal Barta až v deseti letech. “Táta se znal s tehdejší hvězdou Evženem Musilem a ten říkal, ať přijdu na trénink. Hráče v poli bych už fyzicky asi nedohonil a stejně mě to lákalo do branky.” Post gólmana nebyl pro Bartu nic nového, protože často chytal i při hraní bandy hokeje na plácku před domem. V týmu se aklimatizoval velmi snadno a rychle. “Kolega z branky Vašek Bolech šel do útoku a přenechal mi místo. Tím mi to hodně ulehčil,” vzpomíná Barta. Z jeho ročníku se prosadil ještě vynikající útočník Jan Czerlinski.

Svou premiéru v nejvyšší soutěži si odbyl již ve starším dorostu v sezóně 1985/86. “Přijeli si pro mě do Prahy, kde jsem hrál na turnaji staršího dorostu, a odvezli mě do Gottwaldova, protože se zranil Dominik Hašek. V brance začal Josef Bahník, po čtyřech gólech jsem šel do branky já a inkasoval další čtyři.” Pardubice byly v té době mužstvo plné hvězd, za Teslu hráli Otakar Janecký, Evžen Musil, Zdeněk Čech, Martin Střída, Jiří Jiroutek a další skvělí hráči. “Kluci se ke mě zachovali dobře. I když jsem pustil čtyři branky, řekli mi, že jsem chytal dobře. Potěšilo mě to.”

Barta dostal po sezóně povolávací rozkaz k psovodům do Domažlic, kde byl hokej ještě v plenkách. S takovým rozhodnutím se nechtěl smířit a nakonec se dočkal změny. “Bohouš Šťastný a trenér Pardubic Karel Franěk mně pomohli vyřídit, abych mohl jít na zkoušku do VTJ Litoměřice, kde Franěk dříve trénoval. Z třiceti hráčů jich vybrali patnáct a já byl mezi nimi.”

Narukoval v červenci a prožil si přijímač ve Stříbře. “Tam jsem byl měsíc bez tréninku a poznal jsem, jak chutná pravá vojna. Zakopávali jsme se a lítali s maskami,” připomíná si. V Litoměřicích působil spolu s pozdějším brankářem Třince Josefem Lucákem a o rok starší Josefem Škrakem. “Ve svém druhém roce na vojně jsem toho odchytal docela hodně a podařilo se nám postoupit do 1.NHL.” Rozhodující utkání o postup sehrály Litoměřice s Karvinou na neutrální půdě a zvítězily 3:1. “Hrálo se u mě doma v Pardubicích. Chytal jsem s horečkou. Trenér Jiří Valko se rozhodoval, jestli postaví Josefa Lucáka nebo mě, ale mužstvo v čele s kapitánem Josefem Duchoslavem chtělo, abych chytal.” Barta i přes horečku podal skvělý výkon a vychytal postup. “Byl jsem nachlazený. Celou noc se o mě starala manželka, abych mohl nastoupit, a nakonec mě dala do kupy. Moje manželka je vynikající člověk, o kterého se můžu vždycky opřít,” vyznává se. Kromě postupu se v roce 1988 Barta radoval i z narození dcery Andrey.

V sezóně, kdy Litoměřice postoupily do druhé nejvyšší soutěže, vyhrály Pardubice československý titul. “Moc jsem si přál, aby vyhrály. Jsem Pardubák a nedám na Pardubice dopustit. V koutku duše jsem si přál, abych se po vojně vrátil a mužstvu se podařilo něco podobného se mnou.” Po sezóně se Barta opravdu do města perníku vrátil. “Měl jsem štěstí, že tehdy měli jenom Hašana. Biegl šel tehdy na vojnu, ze které jsem se vracel já a Láďa Lubina.”

Pardubice si zopakovaly titul, Barta odchytal během celé sezóny tři utkání, vícekrát ho Dominik Hašek do branky nepustil. Obnovenou premiéru si Libor Barta prožil v Litvínově. “Hašek byl zraněný. Vyhráli jsme, takže jsem se svým návratem do pardubické branky mohl být spokojen.” Ve finále Pardubice porazily Trenčín, kde tehdy kapitánoval Vladimír Růžička. “Moc jsem toho neodchytal, ale na to se nikdo neptá. Oslavili jsme to famózně. V autobuse z Trenčína jsme celou dobu otevírali šampaňské a pořádně slavili. V Pardubicích nás pak velice vřele přivítali fanoušci a pak jsme šli ještě slavit Pod vrtuli,” usmívá se.

Hašek po sezóně odešel na vojnu do Jihlavy, roli jedničky po něm měl převzít Oldřich Svoboda. Mužstvu se však nedařilo a nakonec skončilo v baráži. Hašek tehdy s Hrubešem a Střídou nechtěli proti svým Pardubicím nastoupit, neboť nechtěli, aby Tesla skončila v baráži... “Nakonec jsme v té baráži ovšem skončili. Oldovi Svobodovi se ta sezóna moc nepovedla. V baráži jsem nakonec chytal já. Bylo to dost psychicky náročné, ale zachránili jsme se.”

Po sezóně Svoboda z Pardubic odešel a měl ho nahradit Michal Kopačka z Českých Budějovic. Opět se však Pardubicím příliš nedařilo, k mužstvu pak přišel trenér Josef Paleček, který z juniorů vytáhl k áčku Dušana Salfického, který sezónu nakonec dochytal. V roce 1991 tak nejvíce Bartu potěšilo narození syna Libora. Paleček chtěl Bartu vyměnit do tehdy ambiciózního celku z Hradce Králové, ovšem po sezóně se vrátil k mužstvu Karel Franěk, který dal Bartovi novou šanci udělal z něj brankářskou jedničku. V sezóně 1991/92 odchytal za Pardubice 40 zápasů, tuto metu již překonal v Pardubicích pouze v sezóně 1997/98...

“ Po sezóně se vedení rozhodlo, že neprodlouží smlouvu s trenérem Fraňkem. My jsme si jako celé mužstvo řekli, že se za něj postavíme, protože jsme chtěli, aby zůstal. Když však došlo na lámání chleba, zůstalo nás jen pět – Martinec, Mareček, Pavlíček, Brázda a já. Všichni jsme nakonec skončili v Hradci Králové, který toužil po postupu do extraligy. První tři byli vyměněni zhruba v půli sezóny, Radek Brázda a já jsme tam odešli hned.”

Klubu šéfoval americký lékař Vladimír Voda, který dodnes financuje hradecký fotbal. Hradec nakonec vybojoval postup do extraligy, rozhodující utkání o postup do extraligy sehrál v Třinci. “Vedli jsme tam 2:1 a muselo se vyhrát. V 10. minutě poslední třetiny jsem však udělal fatální chybu. Chtěl jsem klukům pomoct a rychle rozehrát puk vyrážečkou dopředu. Trefil jsem ho tak nešťastně, že se dokutálel do sítě.” Na konci zápasu byl vyloučen Radek Brázda a Hradec Králové vstupoval do prodloužení ve čtyřech. “Tehdy se před nastavením ještě upravoval led a do smrti si budu pamatovat, jak Radek Brázda v šatně prohlásil: `Až půjdu z trestné, tak mi to tam dejte, já dám góla a pojedeme domů. ` Přesně to se stalo. Vidím tu situaci, jako by to bylo dneska. Vhazovalo se po mé pravé ruce, Brázda dostal o mantinel přihrávku a v samostatném nájezdu překonal Lucáka,” vzpomíná Barta na událost starou skoro deset let. S Hradcem Králové tehdy do extraligy postoupil i další Hradec. Jindřichův Hradec v rozhodujícím zápase zdolal na penalty Kometu Brno. Oba týmy však v extralize sehrály epizodní úlohu.

Podle strategie hradeckého vedení mělo mužstvo hrát extraligu s hráči, kteří ji vybojovali. “Vybojovali jsme v Hradci extraligu po 57 letech, ovšem už nebyly peníze na posily a spadli jsme.” Hradec se v sezóně potýkal s finančními problémy, sestoupil a situaci řešil prodejem hráčů. “Já jsem si našel Kometu Brno, která tehdy chtěla postoupit zpátky do extraligy. Vedení nakoupilo hráče a sezóna se týmu povedla. Spolu s Třincem jsme postoupili do extraligy.” Barta si však v sezóně 1994/95 zachytal i v extralize, když opět oblékl pardubický dres. “Zranil se Radovan Biegl a říkalo se, že to bude dlouhodobé. Pardubice tehdy trénoval Marek Sýkora a já tam měl střídavý start. Jezdil jsem mezi Pardubicemi a Brnem skoro každý den. Do této doby jsme s rodinou žili v Brně, pak jsem začal být víc v Pardubicích, tak jsme se tam s celou rodinou přestěhovali. Dcera Andrea v pololetí v 1. třídě přestoupila do Pardubic a domluvili jsme se, že i kdybych přestoupil kamkoliv, rodina zůstane v Pardubicích.”

V sezóně 1995/96 se Kometa Brno objevila v nejvyšší soutěži zatím naposledy. Její branku hájil jako jednička Libor Barta. “Moc jsem si nepadl do oka s tehdejším trenérem Josefem Beránkem. Chytal jsem však i pod ním.” Po nezdarech byl pak Beránek propuštěn a mužstvo vedl generální manažer Sršeň, na baráž pak mužstvo posílil Richard Farda. “Sestupu však nezabránil. Myslím, že na to ten mančaft asi neměl.”

Po sezóně se toužil vrátit do Pardubic. Měl tam rodinu, a tak zašel za tehdejším manažerem perníkářů Martinem Urbanem, nyní ve službách Sparty, a sdělil mu, že by se rád vrátil domů. Čtyři roky trmácení už mu stačily. “Nakonec jsme se domluvili, že by to šlo. Trochu jsem na to doplatil finančně, protože věděli, že se chci vrátit, a tak mi nabídli finančně nepříliš dobrou smlouvu. Vždycky je však něco za něco,” říká smířeně Barta.

V Pardubicích to však Barta neměl lehké. Miláčkem publika se tam totiž stal i díky svým kouskům pro diváky Dušan Salfický. “Dušan si dokáže naklonit fanoušky na svou stranu. Kvůli tomu jsem chytal venku, kde jsem necítil tlak domácího publika.” Play-off však patřilo Liboru Bartovi, sérii proti Třinci odchytal on. “Hrál proti mě můj Richard Král, což byl tehdy můj nelepší kamarád. Vzal si devítku po Haškovi a já měl jedničku. Tak vzniklo naše číslo 91, které nosil on v Třinci a já v Pardubicích.” Bohatý Třinec tehdy přetáhl Pardubicím několik zkušených hráčů a souboj měl velmi prestižní nádech.

“Tenkrát jsme Třinecké porazili hlavně díky zápasům venku. V semifinále už byl Vsetín nad naše síly, ale jako jediní jsme ho tehdy v play-off dokázali porazit. Vsetín byl už tehdy možná trochu na hrušce. V novinách říkali, že si do Pardubic nepřivezli ani kartáček na zuby. Rozhodl tehdy Milan Hejduk. Byla to jedna z mých nejúspěšnějších sezón.”

I následující sezónu se Barta střídal v brance se Salfickým. “Když někdo z gólmanů tvrdí, že je se svým kolegou z branky vynikající kamarád, může to být pravda. Branka je však jenom jedna a každý chce chytat.” Po odchodu Salfického do Plzně přišel ze Sparty mladík Adam Svoboda, který Bartovi dělal dvojku. V play-off Pardubice opět podlehly Vsetínu.

V sezóně 1998/99 postoupily Pardubice do play-off a Libor Barta tam předváděl fantastická představení proti Zlínu. Přesto však Pardubice podlehly 0:3 na zápasy. Za celou sérii daly Pardubice jediný gól a inkasovaly jich pět. “Jako brankář jsem mohl být se sebou spokojen, ovšem když se série prohraje, je to velké zklamání, které přehluší všechno ostatní.”

O rok později začal Barta opět jako jednička. Po odvolání trenéra Chalupy se však situace změnila. “Přišel pan Paleček a já věděl, že mi to nepomůže. Daleko více příležitostí dostal Adam Svoboda. Za celou sezónu jsem odchytal do play-off asi 20 utkání, z toho 17 za Chalupy... ” Do zápasového kolotoče naskočil až dvě kola před vyřazovací částí a v play-off už v brance zůstal.

V sezóně 2000/01 se už stal Barta regulérním náhradníkem Svobody. Odchytal pouhých deset zápasů. “Požádal jsem v průběhu sezóny vedení, aby mě dalo někam na hostování, bych to chytání vyloženě nezapomněl. Sehnali mně Beroun, kterému se také moc nedařilo.” Právě v Berouně mají na Bartu ty nejlepší vzpomínky. Tým prohrával téměř každý zápas a ocitl se ve velké krizi. Barta s týmem poprvé odjel k zápasu do Třebíče, kde čelil padesáti střelám a vychytal remízu 3:3. Šéf berounského klubu Josef Drda tento zápas považoval za zlomový a Bartův výkon si nemohl vynachválit. “Zlomili mně v tom zápase článek prstu, což mě na 14 dní vyřadilo ze hry.” Barta se však po zranění do Berouna vrátil a mužstvu vychytal postup do play-off. Play-off však chytal v Pardubicích...

Svoboda v sérii proti Vítkovicím nepřesvědčil a jedničkou pro nejdůležitější zápasy sezóny se stal Barta. Série tehdy vzbudila obrovské emoce, postup však nakonec po sedmém zápase slavily Vítkovice. “Měli jsme vyhrát hlavně šesté utkání. Vítkovický obránce Philipp vyrovnal těsně před koncem a v prodloužení pak na mě naskákali vítkovičtí hráči, rozhodčí to neodpískal a Jerofejev rozhodl. Obvykle to nedělám, ale tehdy jsem přímo na ledě rozštípal hokejku na kousíčky. V rozhodujícím zápase u nás mě sestřelil Kaděra a puk dojel do sítě. Aleš Píša to pak neunesl. Psalo se, že inzultoval rozhodčího, ale on do něj jen strčil. Nic hrozného to nebylo, ale oni z toho udělali odstrašující příklad.”

Loňskou sezónu začal v Pardubicích pod vedením Josefa Palečka a Barta byl připravený, že bude dvojkou. Po 14 odehraných zápasech v sezóně se ozvala Plzeň. “Přišel za mnou manažer Kusý a řekl mi, že mám hodinu na rozmyšlenou. Zvážil jsem pro a proti a odešel do Plzně. Odchodu v žádném případě nelituju, i když rodina zůstala doma a já jsem na ní dost vázaný. Jsem rád, že mi Plzeň dala možnost stát se opět jedničkou. Snažím se, abych jí mohl důvěru vrátit.”

Plzeň se v době jeho příchodu topila na dně tabulky, Barta ji vytáhl až do play-off, což ocenili i plzeňští diváci. “Jsem moc rád, že mě fanoušci v Plzni přijali tak příjemně, i když jsem si byl vědom toho, do čeho jdu. Tři roky tady vládl Salfa. O to jsem to měl těžší, ale obecenstvu patří velké poděkování. Když kotel začne křičet, hrozně to povzbudí a dodá sebevědomí.”

V play-off proti Vítkovicím cítil velkou křivdu v šestém utkání, po němž se Plzeň se soutěží rozloučila. “Plácl jsem Zápotočného po zadku a řekl mu, ať mi neleze do brankoviště. Rozhodčí to kvalifikoval jako sekání. V oslabení si dal Kamil Brabenec nešťastně bruslí rozhodující gól.”

Libora Bartu v mládežnických kategoriích do reprezentace trenéři téměř nepovolávali. “V šestnáctkách a sedmnáctkách jsem si zahrál po jedné sérii přípravných zápasů, ale to bylo všechno.” Reprezentační trenéři si na pak Bartu vzpomněli po třinácti letech... Po prohraném čtvrtfinále play-off se Zlínem v sezóně 1998/99 se ozval telefon. “Bylo mi 30 let a odlétal jsem s B-mužstvem do Kanady. Hráči tam měli bojovat o dres áčka. Výběr vedli Augusta s Martincem a hned na prvním tréninku mě rozesmál trenér Martinec, který říkal: `Kluci, víte, o co jde. Máte možnost se dostat do A-mužstva.` Pak se podíval na mě a řekl: `Libore, o tebe se nejedná.` Byl jsem ovšem nesmírně rád, že mohu reprezentovat naši republiku i za B-tým.”

Za své úspěchy vděčí Libor Barta hlavně své rodině. ”Za to, kam jsem se dostal, vděčím hlavně své manželce Ivetě, která vždycky stála při mě a pomáhala mi v krušných chvílích. Myslím, že jich nebylo zrovna málo. Teď už mi pomáhají i děti. Rodina je pro mě na prvním místě.”