Rozhovor s Václavem Benákem

Práce s dětmi mě hrozně baví a nabíjí, říká bývalý obránce Václav Benák

Už je to deset let, co Václav Benák jako hráč opouštěl Plzeň. Na západě Čech strávil celkem pět let! Navíc díky jedné nepovedené sezóně získal titul ve Švýcarsku s Davosem. Následně se sokolovskému rodákovi povedlo vyhrát kanadské bodování obránců a díky skvělým výkonům se dostal i do reprezentace. Kýžený domácí titul získal až po skončení v Plzni v Pardubicích, když se mu navíc v posledním finále povedlo vstřelit vítězný gól. Nyní tento skvělý už bývalý obránce pracuje druhým rokem u plzeňské mládeže.

Václave, pojďme hezky popořadě. Jaké byly vaše začátky u hokeje a kdo vás k němu přivedl?
K hokeji jsem se dostal až v šesti letech, kdy se jeden můj kamarád zmínil, že začal hrát. Mně se to líbilo a řekl jsem to doma. Poté mě mamka přihlásila a bylo to.

Vyrůstal jste v Sokolově, ale již v patnácti letech jste zamířil do Sparty. Jak těžké bylo se přesunout do hlavního města a do organizace jako je Sparta?
Měl jsem dvě nabídky. Jedna byla ze Sparty a druhá z Kladna. Nakonec jsme vybrali Spartu, trénoval mě tam pan Výborný, který mě znal i z mládežnické reprezentace. Začátky byly ale hodně těžké, protože pro kluka z vesnice skočit rovnou do velkoměsta, to nebylo nic jednoduchého.

V rudém dresu jste debutoval v nejvyšší soutěži a to v pouhých šestnácti letech, navíc v play off se vám podařilo vsítit i svůj první gól...
Tenkrát měla Sparta špatnou sezónu, přišla výměna trenérů a k áčku přišel právě pan Výborný, který mi dal šanci si na pár zápasů zahrát. V play off jsme hráli proti Českým Budějovicím, já odehrál pět zápasů a trefil jsme se dokonce dvakrát.

Následovala různá angažmá v prvoligových klubech, pomohla vám i tahle skutečnost, že jste měl kde pravidelně hrát?
Na angažmá v první lize vzpomínám rád, bylo to pro mě dobré. Měl jsem možnost pravidelně hrát a následný přechod mezi dospělé byl pro mě jednodušší.

Poté jste odehrál čtyři sezóny v dresu Znojma, jednu ve slovenské Skalici, až přišel přesun na západ Čech. Bylo obtížné rozhodování přijmout volání Plzně?
Do Plzně jsem se zkoušel dostat asi třikrát a až na třetí pokus se to povedlo. Právě po povedené angažmá ve Skalici a nakonec z toho bylo krásných pět sezón.

V sezóně 2006/07 jste si po nepovedené sezóně ještě odskočil do švýcarského Davosu, kde jste zvedl nad hlavu pohár pro mistra ligy. Jak obtížné bylo si zvyknout na jiný styl hokeje?
V první sezoně v Plzni jsme se nedostali ani do play off a následně přišla nabídka dohrát sezonu v Davosu. Musím ale říci, že rozhodovaní bylo těžké. Mně už se moc nechtělo a ani doma už jsme netrénovali, tak jsem měl obavy, jak na tom budu. Navíc manželka byla v sedmém měsíci těhotenství a já jsem jí nechtěl nechávat doma samotnou. Nakonec rozhodla, že to doma sama zvládne. Věděla, že bych si to v budoucnu mohl vyčítat, že jsem do toho nešel. Po prvním tréninku v Davosu jsem si ale říkal, kam jsem to vlezl, když jsem viděl v jakém fofru a nasazení všechno dělají. Hodně mi pomohlo, že ve stejnou dobu jako já přišel i Zbyněk Irgl  a navíc v klubu byli i další čeští kluci jako Varaďa, Marha a Tatíček. Trénoval nás Arno del Curto, na kterého strašně rád vzpomínám, vůbec by mě nenapadlo, že to takhle dobře dopadne.

V následujícím ročníku jste se stal nejproduktivnějším obráncem české ligy, přenesla se na vás pohoda ze Švýcarska? Mimo jiné jste odehrál i několik zápasů za reprezentaci, byl to i jeden z vašich dalších vrcholů v kariéře?
Asi se to i promítlo, že jsem si na ledě vice věřil. Ona samotná sezóna byla trochu specifická, experimentovalo se, protože do kanadského bodování se začala počítat jen jedna nahrávka. Měl jsem štěstí na spoluhráče. Většinu bodů, co jsem v sezóně udělal, jsem posbíral v přesilových hrách. A reprezentace? To byla taková třešnička na dortu, je to přece jen sen snad každého hokejisty a určitě vrchol mé kariéry.

Plzeň dlouho čekala na mistrovský titul, blízko k němu byla v dalším roce, kdy přišly na řadu bitvy s Pardubicemi a Slavií Praha. Věřil jste v tu dobu, že byste mohli dojít až na vrchol?
Série s Pardubicemi a Slávií byly památné, byly to neskutečné zápasy. Myslím, že jsme měli hodně dobrý mančaft, který mohl pomýšlet na ty nejvyšší příčky. Škoda, že se to nedopadlo.

Naopak jak velké zklamání bylo, poté co jste vyhráli Prezidentský pohár, a následně přišlo kruté vystřízlivění ve čtvrtfinále s Libercem?
Po Prezidentském poháru přišlo obrovské zklamaní. Pro mě o to více, že jsem se ve druhém zápase série s Libercem zranil a myslel jsem, že do play off ještě naskočím. Bohužel dopadlo to, jak to dopadlo.

V Plzni jste byl velkým oblíbencem, plzeňští fanoušci na vás rádi vzpomínají. Mimochodem za své výkony jste si vysloužil hlasy do ankety o Allstars tým Plzně 2001 - 2011. Dostal jste do společnosti Dušana Salfického, Josefa Řezníčka, Petra Vampoly, Martina Straky a Tomáše Vlasáka. To se jistě dobře čte, viďte?
Samozřejmě, že mě to těší. Je to pro mě obrovská čest, že mě fanoušci zvolili do Allstars mezi takové hráče. Co jméno, to obrovský pojem.

Po skončení smlouvy v Plzni jste se přesunul na východ Čech, kde jste strávil další čtyři roky v Pardubicích. V sezóně 2011/12 jste zvedl nad hlavu mistrovský pohár, v posledním zápase ve finále jste proti Kometě vstřelil vítězný gól, který byl navíc váš jediný v ročníku. Jaké to byly pocity?
Moje první sezona v Pardubicích byla super, měli jsme hodně dobré mužstvo, i já osobně jsem se cítil dobře, jen jsem se celou sezonu nemohl trefit. Ale vše přišlo v pravý čas a pocity byly nepopsatelné.

Anabázi v nejvyšší soutěži jste následně ukončil v Karlových Varech, kde jste odehrál dvě sezóny. Jak vzpomínáte na západočeské derby? Zkušenost máte z obou táborů. 
Na angažmá v Karlových Varech nevzpomínám rád, tam už to bylo z mé strany hrozné. A derby? Když jsem byl ve Varech, tak jsem si je také moc neužil.

Jak jste celkově spokojen se svojí kariérou? Když byste se měl zpětně ohlédnout, udělal byste něco jinak?
S kariérou jsem celkem spokojen. Myslím, že byla celkem dlouhá, a jestli bych něco měnil - neměnil. Asi to tak mělo všechno být.

Plánoval jste se hned po skončení kariéry vrhnout na trenérskou dráhu nebo vše bylo spíše dílo náhody?
K trenéřině jsem se dostal náhodou v Klatovech. Sháněli tam trenéra pro mladší žáky a oslovil mě Láďa Kubeš, jestli bych do toho nešel. Po sezóně jsem dostal nabídku do Plzně, kde jsem nyní druhým rokem.

Jak byste se sám jako trenér charakterizoval? Na co kladete největší důraz?
Je těžké sám sebe charakterizovat, pořád to dělám strašně krátkou dobu na to, abych se nějak mohl popisovat.

Jaké jsou vaše úlohy v plzeňské Akademii?
V akademii pomáhám hlavně s prací u obránců.

Naplňuje vás práce s malými dětmi?
Ano! Práce s dětmi mě hrozně baví, když vidíte jaké mají nadšení, nasazení, jak hokej žerou a jak se zlepšují, to mě hrozně nabíjí.

Máte nějaký trenérský cíl, lákala by vás práce v budoucnu třeba u A týmu?
Nikdy asi nebudu mít ambice trénovat A tým nebo nějakou vyšší kategorii. Mě maximálně uspokojuje pracovat se žáky.

A na závěr, nesvrbí vás někdy ruce na led opět skočit, přece jen spousta hráčů ve vašem věku ještě aktivně hraje?
Ruce už mě opravdu nesvrbí, samozřejmě že si někdy zajdu pinknou nějaký sranda mač, ale svoje už jsem si odehrál.