Profil hráče: Tomáš Divíšek

P l z e ň - Michal Divíšek hrál od raného dětství fotbal a hokej si musel u rodičů doslova vydupat. “Můj otec nechtěl o hokeji ani slyšet a začal mě podporovat teprve, až když jsem začal hrát zápasy.” S hokejem začal ve 2. třídě a byl ve stejném ročníku jako současný hráč Pittsburghu Jan Hrdina, hráč Davosu Josef Marha či pardubický Jaroslav Kudrna. “Hrál jsem většinou v první obraně, přede mnou hráli Hrdina s Kudrnou, Marha byl až ve druhé pětce.” Rád vzpomíná na své začátky pod vedením trenéra Zdeňka Vinopala. “Dal mi výborné základy. Měl skvěle zvládnutou techniku bruslení a nás začínající to dobře naučil.”

Divíšek nikdy nehrál se staršími. Od 16 do 18 let byl povoláván do reprezentačních výběrů, ale na mistrovství Evropy nebo světa nikdy nejel. Z žákovských kategorií má vzpomínku na dvě tažení za titulem mistrů republiky. “ K titulům nás dovedl bývalý boxer Josef Bary. Hodně tvrdou rukou. Nikdy nehrál hokej, ale lámal o nás hokejky. ”

V sezóně 1993/94 postoupil Hradec Králové po 57 letech do extraligy a právě v této sezóně si Divíšek odbyl svoji premiéru v dresu dospělých. “Poprvé jsem nastoupil okolo Vánoc v Olomouci, hrál jsem v obraně s Marečkem.” Pak se Divíšek v přípravném utkání s Pardubicemi zranil a naskočil až do zápasů pro Hradec Králové nejkritičtějších – do baráže. Tu odehrál celou. “ V baráži měl Hradec několik zraněných, další nechtěli nastoupit kvůli penězům. A tak jsme dostali šanci my mladí. ” Hradec bojoval o udržení do posledního kola, ovšem Slavia dokázala díky Růžičkově hattricku v posledním kole vyhrát v Jindřichově Hradci a Hradec sestoupil.

Po sezóně odešel spolu s Janem Hrdinou za moře. “Hrdinu si vybrali v juniorském draftu Seattle Thunderbirds, mě Prince George Cougars, ale bylo domluvené, že mě vymění do Seattlu, abychom hráli s Honzou spolu.” Seattle patří k nejkrásnějším městům Ameriky. O Seattlu se v té době hovořilo jako o hlavním městě hudby, právě tam má kořeny legendární skupina Nirvana. “ Měli jsme kliku. Seattle je super město. Někteří kluci museli hrát někde v Kanadě skoro na vesnicích, kde nebylo nic. Jenom zima.”

V týmu Thunderbirds se Divíšek stal jednou z hlavních postav ofenzívy předního celku Western Hockey League. Byl elitním obráncem a ústřední postavou všech přesilových her. “Byli jsme s Honzou na ledě v přesilovkách celé dvě minuty, měli jsme tam dost volnou ruku. S mojí postavou mně ani nic jiného nezbývalo, nemohli ode mě chtít, abych tam protihráče boural. Těchto let strávených v Americe nelituji, získal jsem tam spoustu životních zkušeností.”

Po dvou sezónách odešel Hrdina na farmu Pittsburghu a posléze začal hrát v útoku s Jaromírem Jágrem, Divíšek dostal nabídky z nezávislých klubů, ale nakonec se mu ozval Vsetín a skončil tam. “Zařídil to agent. Vsetín byl v té době dvojnásobný mistr ligy a asi chtěl nějakou mladou krev.” Ve 20 letech tak Divíšek zamířil do Vsetína. V první sezóně nastupoval vcelku pravidelně, dokonce v první řadě! Jeho spoluhráčem v obraně byl Jiří Veber, který hrál v Plzni v loňské sezóně a nyní nastupuje v ruské superlize za Molot Perm. “Před námi hrál Jiří Dopita s Kratěnou a Kapustou,” vzpomíná Divíšek.

Divíšek zahájil sezónu jako sedmý bek, tři zápasy odehrál na střídavý start v Přerově, který tehdy hrál ještě první ligu. Vsetín tehdy před sezónou posílil Bedřich Ščerban, ale do vsetínského prostředí příliš nezapadl a nestal se očekávanou posilou. Z toho důvodu se po měsíci vrátil zpět do Jihlavy a Divíšek začal pravidelně nastupovat.

Připomněl si i atmosféru tehdejších zápasů mistra s Plzní, jediného týmu, který měl v dobách valašského panování se Vsetínem aktivní bilanci. “Proti Plzni se nám nikdy nehrálo dobř e.” Atmosféra ve Vsetíně byla velmi unikátní a Divíšek na ní rád vzpomíná. “Vládla tam velká pohoda. Byla tam taková domovská atmosféra, nikdo si na nic nehrál. Tehdy mně přišlo všechno docela hladké, teprve s odstupem času si uvědomuji, jak je to těžké vyhrát titul.” V play-off se střelecky prosadil dvakrát proti svému pozdějšímu zaměstnavateli – Pardubicím.

Druhou vsetínskou sezónu načal Divíšek v přípravě mezi šesticí obránců. “Pak jsem však dostal zánět slepého střeva, musel jsem na operaci a šanci dostali jiní, kteří se jí chopili.” I tak odehrál Divíšek dvě třetiny zápasů a ještě dojížděl na střídavý start do Prostějova. “Vytáhl si mě tam pan Sršeň starší, ještě s Davidem Hruškou.” Vsetín vyhrál další mistrovský titul.

Po sezóně odešel Divíšek na hostování do Dukly Jihlava, kde nastoupil vojenskou službu. “V Jihlavě to bylo trochu o něčem jiném. Mužstvu se nevedlo a mě se taky moc nedařilo. Po hokejové stránce to nebylo nic dobrého, ale vojna byla v pohodě. Bydleli jsme v jednom baráku všichni společně a nemuseli jsme ani nosit uniformu.” Divíšek asistoval sestupu Jihlavy z nejvyšší soutěže, což místní považovali za velkou tragérii. O hokeji ve vojenském městě však Michal Divíšek moc lichotivých slov neřekne. “Hned jsem odešel. Nechtěl jsem tam zůstat, chtěl jsem si jen odbýt vojnu. Jihlava nehrála ani styl hokeje, který by mě vyhovoval a ani vedení a trenéři nebyli zrovna podle mého gusta.”

Michal Divíšek měl ještě rok smlouvu ve Vsetíně, mistrovský klub ho však uvolnil na roční hostování do týmu Becherovka Karlovy Vary. “Trénoval tam pan Říha. To byl skvělý trenér. Dával mi navíc hodně prostoru, až ke konci jsem nehrál kvůli zranění.” Divíšek nastupoval často v obranné dvojici s Janem Snopkem, který hraje v současnosti ve Znojmě. “Tam jsem se poznal s Michalem Dobroněm a po dlouhých letech jsem se tam sešel s Petrem Pavlasem, s nímž jsem hrával v Hradci Králové.”

V Karlových Varech si Divíšek konečně spravil hokejovou chuť. “Byla to pro mě o hodně lepší sezóna než ta v Jihlavě. Hráli jsme sice spíše naspodu tabulky, ale v mančaftu byla dobrá parta a po roce mě zase hokej více bavil.”

Po sezóně Divíšek přestoupil ze Vsetína do Pardubic, které jeho práva vlastní dodnes. Nastupoval převážně ve třetí obranné dvojici s Andrejem Novotným. “Pardubice trénovala dvojice Paleček – Hemský a na pana Palečka nevzpomínám moc rád. Nedával mi zdaleka tolik příležitostí, kolik jsem si představoval.”

Po sezóně ještě absolvoval letní přípravu s Pardubicemi, zajímaly se o něj Karlovy Vary, ovšem ty měly v té době problémy se sponzory a tak odešel na roční hostování do prvoligových Rosic. “Ty v té době oplývaly penězi,” usmál se trpce Divíšek.

Rosice sice měly co se jmen táče téměř extraligový kádr, ovšem svými výkony se potácely na chvostu tabulky a ani nepostoupily do play-off. Manažer Michal Konečný tehdy neskutečně dlouho váhal s odvoláním trenérů a ani poté, co se k tomuto kroku odhodlal, se situace příliš nezlepšila. “Bylo to v hráčích. Nebyla tam dobrá parta. Každý koukal na druhého a čekal, že s tím něco udělá. Ti, co tam hráli, očekávali, že noví hráči z extraligy předvedou zázraky. Měli jsme špatně poskládané mužstvo. Navíc nám chytal Hrazdíra, kterému to tolik nešlo. Na tréninku jsme mu nemohli dát gól, ale zápasy byly o něčem jiném. Nechci to však v žádném případě házet jen na gólmana.”

Divíšek dostával v Rosicích na ledě hodně prostoru, ani on však nedokázal mužstvo pozvednout vzhůru. “Na ledě jsem byl pořád, hrál jsem skoro všechny přesilovky a oslabení a měl jsem hodně šancí. Tolik šancí za sezónu jsem snad v životě neměl. Bohužel se mi je nedařilo proměňovat.”

V závěru sezóny si Divíška do extraligy vytáhl Litvínov. Ten bojoval s Kladnem o vyhnutí se baráži. “Trochu se sice prohrávalo, ale hrál se tam celkem dobrý hokej. Všichni jsme věřili v záchranu.” Litvínov nakonec v posledním kole sehrál rozhodující zápas o vyhnutí se baráži na Kladně. Nakonec tam zvítězil 2:1. “Do poslední chvíle jsme si nepřipouštěli, že takový zápas přijde. Každý si uvědomoval, o co jde.” Litvínov se tedy nakonec baráži vyhnul. Divíšek se pokusil srovnat následnou oslavu s oběma vsetínský triumfy. “Oslava ve Vsetíně trvala čtyři dny v kuse, žilo tím i celé město a dělaly se různé psí kusy. V Litvínově se slavilo jen večer po zápase a celý druhý den. Pak jsme byli ještě čtrnáct dní na ledě.”

Divíškovi bylo naznačeno, že v Litvínově hraje o své další angažmá. Nakonec však se severočeským klubem svou další budoucnost nespojil. “Litvínov se s Pardubicemi nedomluvil.” Letní přípravu absolvoval v Pardubicích, ale do přípravných zápasů ho trenéři nestavěli. “Rozhodovalo se, zda zamířím do Ruska, agent jednal s CSKA Moskva, ale nakonec tam zamířili jiní. Po začátku extraligy začaly hrát špatně Vítkovice, takže připadaly v úvahu ty.” Po třech týdnech nakonec skončil Divíšek v Havířově na měsíčním hostování. “Strávil jsem tam celý říjen, zrovna tam přišel pan Augusta.”

Divíšek se pokusil o analýzu tehdejších katastrofálních výsledků havířovského mužstva, které pod Augustovým vedením získalo pouhý bod za remízu v Liberci. “Dostávali jsme spoustu gólů, ale spoustu zápasů jsme prohrávali i kvůli gólmanu Maříkovi. Ten má teď pomalu reprezentační formu, ale tehdy dostával hloupé góly. Byly tam navíc problémy s penězi. Já sám jsem tam hrál celý měsíc z čisté lásky ke sportu,” říká Divíšek. “Byla tam spousta mladých hráčů, kteří si ani nevážili, že mohou hrát extraligu. Přitom někteří neměli pomalu ani na první národní.” Divíšek byl v Havířově nejstarším obráncem a měl tedy mladíky v havířovské obraně trochu usměrňovat. “Mladí pro hokej nebyli moc zapálení. Ne že by mě to bylo jedno, ale byl jsem rád, že jsem po měsíci odešel.”

Během listopadové přestávky se vrátil do Pardubic a odtud si ho vybrala Plzeň. “Pro mě to bylo vysvobození. Je tu kvalitní mužstvo. Škoda, že se nám nepodařilo udělat nějakou delší sérii. O play-off musíme bojovat až do konce.” O další budoucnosti zatím nemá jasno. “Rád bych zůstal někde v extralize. Když to nevyjde, asi půjdu někam do zahraničí.”