Profil hráče: Václav Král

P l z e ň - Ještě před dvěma lety se Václav Král dotýkal vstupní brány do nejlepší hokejové soutěže světa – NHL. Střílel branky v reprezentaci, v extralize patřil do první pětice nejproduktivnějších hráčů. Pak přišlo zranění a následoval strmý pád. Král se letos pokoušel o návrat zpět ze čtvrté útočné řady Keramiky Plzeň, kde hrál s mladíky Švíkem a Adamským. Vyzařovalo z něj velké odhodlání, ale nestačilo to. Dostal jen minimum příležitostí se prosadit a nakonec zamířil na měsíční hostování do prvoligového Berouna. Odtud strakonického rodáka pomohl vytáhnout do vedoucího celku slovenské extraligy Dukly Trenčín bývalý spoluhráč ze Znojma obránce Jiří Heš.

Král se na zimním stadionu ve Strakonicích téměř narodil. Jeho otec tam trénoval mládežnické družstvo a syna brával často s sebou. „Hokej jsem začal hrát už ve čtyřech letech. První zápasy jsem začal hrát, když mi bylo šest a brzy jsem začal nastupovat s osmiletými.“ Všechno však nešlo tak hladce. Ve Strakonicích v té době ještě nebyl krytý zimní stadion, a tak strakonický potěr jezdil trénovat do Vimperka, někdy museli vzít zavděk veřejnému bruslení v Písku. Strakonice se v kategorii mužů objevovaly pouze v přeboru. Teprve po zastřešení zimního stadionu se situace zlepšila. „To už muži hráli v krajském přeboru o postup do II. NHL a chodilo i docela dost divák," vzpomíná Král.

Svých patnáct minut slávy si tak mohli prožít i malí žáčci, kteří ve Strakonicích patřili mezi nejlepší v republice. „Když jsme jako žáci hráli derby v play-off proti Táboru, přišlo se podívat 600 lidí. V Táboře jsme tehdy prohráli 6:7, ale doma jsme zvítězili v odvetě 4:2 a postoupili jsme. To bylo úplně super,“ vzpomíná Král, který si ve zmíněném dvojzápase zahrál proti Aleši Krátoškovi, jenž nastupoval za žáky Tábora.

Král v žákovských kategoriích na ledě doslova řádil, jen málo hokejistů v tehdejším Československu mu mohlo konkurovat. Vždyť byl schopný nastřílet ve 35 utkáních v sezóně i 150 branek. „Tohle radši nikde neříkejte, ještě by se mi smáli,“ říká pravé křídlo. V 6. třídě postoupily Strakonice do závěrečných bojů o mistra republiky. Ve finále nestačily právě na mužstvo Plzně, které doma porazily 4:2, ovšem stejným poměrem prohrály i v Plzni a o vítězství Škodovky rozhodla branka v prodloužení. V 8. třídě pak Václav Král zamířil do Českých Budějovic, kde opět dosahoval v produktivitě málo vídaných výsledků.

V mladším dorostu nasbíral ve druhém roce svého působení v Motoru 95 bodů. Další rok se adaptoval mezi staršími dorostenci a v kanadském bodování si připsal „pouze“ 50 bodů. Další rok však svou produkci opět téměř zdvojnásobil. „Hrál jsem tehdy v útoku s Alešem Krátoškou a křídla se nám střídala. Hodně se nám spolu dařilo,“ popisuje.

Svou premiéru v extralize si prožil v sezóně 1994/95 na Kladně. „Zrovna byla v NHL stávka a za Kladno hrál Jaromír Jágr. Chodil jsem na led právě proti jeho řadě. V tom zápase jsem hrál od 6. minuty. Někdo tehdy udělal chybu, trenér ho posadil a šanci jsem dostal já.“ Král naskočil na několik střídání v extralize do hry tu sezónu ještě dvakrát. České Budějovice tehdy trénoval Karel Pražák, jenž jeden čas působil i v Plzni, a za něj to měli mladí těžké. „Doufal jsem, že dostanu víc příležitostí, ale když mě prodali do Písku, tak to člověka zlomilo. Nenazval bych to zklamáním, spíš mi to bylo líto. Dva roky jsem s nimi trénoval a nedostal jsem v podstatě žádnou šanci,“ vyznává se.

Král se možná zlomil, ovšem brzy se zase narovnal. Stal se členem řady, na kterou v Písku vzpomínají dodnes. Jeden ze zaměstnanců píseckého klubu se nechal slyšet, že útok V. Král – M. Mazanec – D. Míka byl první a poslední, který kdy v Písku hrál hokej. „My jsme s Migasem (pozn.: Davidem Míkou) byli mladí a Milan Mazanec (pozn.: bratr plzeňského obránce Davida) nás hodně naučil. Já měl vždycky hodně šancí, ale nedával jsem góly. Mazanec mě vryl do koncovky více klidu a za to jsem mu moc vděčný. V Písku tehdy hodně chodili diváci, hráli jsme dobře a hokej mě bavil,“ připomíná si šťastné období.

Když Král do Písku přišel, byl Jitex zrovna nováčkem druhé nejvyšší soutěže. Hlavním cílem první sezóny v I.NHL bylo udržení, což Písečtí s přehledem splnili. „Dva roky poté jsme pak skončili dvakrát za sebou na třetím místě, což bylo považováno ze veliký úspěch,“ uvádí jeden ze strůjců tehdejšího píseckého vzestupu.

V sezóně 1997/98, kdy nahradil Vladimíra Caldra u kormidla HC České Budějovice Jaroslav Liška, dostal Král konečně v extralize větší příležitost. „Teprve trenér Liška mi dal pořádnou šanci. Do té doby jsme my mladí jezdili s Budějovicemi rybařit a do Písku hrát,“ říká s nadsázkou. „Už jsem to říkal hodněkrát. Pan Liška s asistentem Pouzarem nám mladým hodně pomohli. Prolomily se trochu ledy a řada kluků z první národní ligy dostala šanci.“

Král ve své první pořádné extraligové sezóně nastupoval na pravém křídle útoku s Turkem a Sailerem. Naplno však zazářil až v následujících dvou sezónách, kdy měl vedle sebe kromě Filipa Turka Petera Bartoše. „Výborně jsme se doplňovali. Já jsem většinou zakládal útok, sklepával pak na oba puk do křídel, oni si s pukem trochu pohráli, nahráli mně a já dával góly. Hezky v klidu, jak mně to vysvětlil Mazanec. Je to samozřejmě takhle zjednodušené, v žádném případě to neplatí absolutně. Vraceli jsme se všichni a bránil vždycky ten, kdo byl nejvíce vzadu,“ vzpomíná na slavné souhry. V té době se usadil v reprezentaci a zájem o něj projevovala i slavná NHL. V tisku se propíraly hráčovy tehdejší námluvy s Davem Kingem, jenž tehdy působil ve službách snad nejpopulárnějšího hokejového klubu na světě Montrealu Canadiens. Námluvy se táhly dvě sezóny a Král nakonec konkrétní nabídku odmítl. Český tisk tehdy přinesl Králův komentář, že se na NHL necítí připravený. „Měl jsem tehdy za sebou ošklivé zranění a potřeboval jsem se nejprve pořádně rozehrát. King pak odešel do Columbusu a rozhovory o mém odchodu za moře ustaly.“

V té době už měl Král na svém kontě 25 startů za reprezentační áčko a také starty za B-tým. Ve Finsku byl při jednom z utkání Karjala cupu vyhlášen nejlepším hráčem zápasu, velké utkání sehrál i na Pragobance proti Rusům, kdy k vítězství 3:1 přispěl jednou brankou a jednou asistencí. Češi tehdy i jeho zásluhou celý turnaj vyhráli. „Abych byl upřímný, myslím, že jsem toho v reprezentaci tolik neprožil, a proto je pro mě zážitek v podstatě každý zápas, ve kterém jsem měl na sobě reprezentační dres. Svůj první gól v nároďáku jsem vstřelil Slovákům, ale to ani moc nepočítám, protože tam tehdy nebyl ještě kompletní kádr. Bylo to všechno v podstatě nedávno, ale taky už je to hodně dávno,“ filosofuje.

Král se v létě 2000 nešťastně zranil během letní přípravy. Kuriózní zranění pak velmi negativně poznamenalo jeho další hokejovou kariéru. „Jeli jsme na kole a vběhl mi do cesty zajíc. Zpřetrhal jsem si vazy v rameni a vypadl mi klíček. Celé léto až do začátku ligy jsem byl zraněný. Extraligu jsem sice začal, ale neměl jsem natrénováno a hlavně – rameno mě strašně bolelo.“ Tehdy nepostradatelné pravé křídlo elitního českobudějovického útoku však moc chtělo hrát, totéž si pochopitelně přáli i všichni lidé v klubu. Král si myslel, že se to poddá a časem bolest odezní. „Po třech měsících, už v době, kdy začala liga, mně vyndali dráty a bylo to ještě horší. Rameno bylo oslabené, nemohl jsem se srážet a navíc to zranění zůstalo v mém podvědomí. Byla to chyba, ale chtěl jsem hrát a můžu si za to sám. Měl jsem to doléčit,“ zpytuje svědomí.

Rameno bolelo, hráč se bál chodit do soubojů a výsledkem byla ztráta sebedůvěry. „A nakonec mi přirozeně přestali věřit i lidé z klubu. Měli na to právo,“ dává věci do souvislostí. „Po jisté době už to nebylo o zdraví, ale o sebedůvěře.“ Vedení Českých Budějovic se rozhodlo, že se Krále pokusí oživit měsíční výměnou za Petra Kořínka, jemuž se v Plzni tehdy také příliš nedařilo. Václav Král tehdy zaznamenal v Plzni doslova raketový start. V prvních třech utkáních nastřílel čtyři branky! „Pak jsem byl nachlazený a hrál jsem s teplotou, ale nechci se na to vymlouvat. Chtěl jsem tady tehdy zůstat, protože jsem tu hrál a věřil jsem, že nové prostředí mně vrátí i sebedůvěru. Myslel jsem, že se tady chytnu.“

Po měsíci však putoval zpět do Českých Budějovic, kde se mezitím vyměnili trenéři. Jaroslava Lišku nahradil u prvního týmu Jan Tlačil. Ten začal Krále stavět na levé křídlo. „Samozřejmě, nenadchlo mě to, ale tam nikdo vhodný na tento post nebyl, takže jsem se samozřejmě podřídil. Co řeknou trenéři je třeba vždycky dodržovat. Snažil jsem se hlavně poctivě bránit a mimochodem, góly se dávají i z levého křídla,“ usměje se. Přesto však Václav Král ztratil svou bývalou pozici nepostradatelného hráče, trenér Tlačil na něm hru Českých Budějovic nestavěl. „No, asi jsem opravdu nebyl pro trenéra ten nejnepostradatelnější hráč. Každý trenér má své hráče, kterým nejvíc věří. Hráč je tu však od toho, aby hrál. Sympatie a antipatie musejí jít stranou.“

Po sezóně podepsal novou smlouvu s Keramikou Plzeň. Vedení si od hráče, který ještě nedávno patřil k oporám reprezentace a o něhož se zajímali v NHL, hodně slibovalo. Václav Král však očekávání nesplnil. Plzni se vůbec nevydařil vstup do soutěže, inkasovala hodně branek a prohrávala. „Bylo tam několik dalších okolností, ale to nejdůležitější bylo ve mně. Neunesl jsem tlak na svou osobu, nevyšel mi začátek a pak už se to se mnou vezlo. Největší chyba je však vždycky v hráči, není dobré se vymlouvat na věci okolo. Byla to křeč,“ vzpomíná na nepříjemné zážitky.

Po osmém zápase sezóny ho vedení poslalo na měsíční hostování do Sparty Praha, která se tehdy potýkala s početnou marodkou. „Hrál jsem tam ve druhé řadě, nastupoval jsem na přesilovky i oslabení. Začal jsem si tam i trochu věřit, ale věděl jsem, že tam budu jen měsíc a nevěděl jsem, co se mnou bude dál.“ Po třech týdnech ho sparťanští trenéři přestali stavět. „Trenéři byli se mnou spokojeni, ale věděli, že za týden odcházím.“

V Plzni už v té době o Králův návrat nejevilo vedení zájem. Ozvalo se však Znojmo, kam hráč putoval na hostování do konce sezóny. „Začal jsem tam ve čtvrté řadě a svou pozici jsem si tam musel vybojovat. Pak onemocněl Milan Procházka a já se posunul do druhé řady, kde jsem odehrál 11 zápasů. Přišly góly, bodoval jsem skoro každý zápas,“ liboval si. Pak však do jeho hokejového života zasáhlo podruhé v kariéře zranění. Přišlo to těsně před začátkem olympijských her. „Hráli jsme v Havířově, někdo mě podrazil a já nalétl rukou na mantinel a zlomil si ji. Byl to ale spíš nevinný souboj, nemůžu protihráče vinit z úmyslu.“

Tím pro Krále sezóna skončila. „Ještě existovala možnost, že bych naskočil do druhého kola play-off, kdyby Znojmo postoupilo přes Zlín.“ Orli však vedení 3:1 na zápasy ztratili a Král už si nezahrál. „Než jsem se zranil, nabízeli mně tříletou smlouvu,“ říká Král, který byl však stále smluvně vázán v Plzni.

Do města výborného piva a bojovného hokeje se na jaře znovu vrátil. S generálním manažerem Pavlem Setikovským se domluvil na úpravě své smlouvy. „Doufal jsem, že se to zlomí. V dané chvíli pro mě peníze nejsou rozhodující. Když hrajete dobře, přijdou pak samy. Náš rozhovor byl veden v duchu, že si svou šanci musím vybojovat. Nemůžu čekat, že to přijde samo. Hokej je boj a musím se s problémy poprat, jinak to ani nejde. A utíkat z boje a věřit, že to přijde jinde, je blbost. Už jsem začal v létě – trénoval jsem více než kdy jindy a věřím, že se to ještě zlomí,“ popisuje Král vstup do sezóny, kterou zahájil na pravém křídle až čtvrtého útoku.

To určitě není pozice, se kterou by hráč, jemuž před dvěma roky nabízeli smlouvu s Montrealem, mohl být spokojen. „Určitě pořád věřím, že se to zlomí,“ říkal odhodlaně ještě v říjnu. Čtvrtá řada dostávala na ledě mnohem méně prostoru než ty zbývající, má také především jiné úkoly než střílet branky. „Spoluhráči v útoku jsou dobří. Je to trochu v tom, abychom dostali víc prostoru na ledě, ale musíme si o to říct svými výkony. Vždycky, když nastoupíme, je šance,“ věří. Celá řada spolu nastoupila v deseti zápasech a patřila na ledě k nejlepším. Za celou dobu své existence neobdržel celý útok ani jediný gól! Branky však Král vstřelil pouze dvě a to samozřejmě k rapidnímu nárůstu sebevědomí nestačilo. „Člověk dělá na ledě často věci, které by jinak nedělal, a stojí ho to dvojnásobně sil.“

Trenér Farda pak útok trochu necitlivě rozdělil, Král se zranil a po uzdravení už zůstal v pátém útoku. Další šanci už nedostal a odešel na měsíční hostování do Berouna. "Nejraději bych šel z prvoligových celků asi do Písku, ovšem nepovedlo se to." Král se stal totiž součástí transakce s Berounem za obránce Ondřeje Kubeše, který nyní nastupuje vedle Josefa Řezníčka v první obranné dvojici. V Berouně se hned v prvním zápase uvedl brankou proti Prostějovu, v dalších pěti utkáních si však již připsal pouze čtyři asistence. Pak se ozvala Dukla Trenčín.

Trenčínu patří v současné tabulce slovenské ligy první příčka. Michalu Mravíkovi pro zranění skončila sezóna a právě Král by ho měl nahradit. "Mám z toho velkou radost. Měl bych nastupovat na levém křídle a hrát hlavně dopředu. Přesně jako v dobách, kdy se mně hokejově nejvíc dařilo," svěřoval se se svými prvními pocity Václav Král, který se právě autem vracel ze své první návštěvy Trenčína. Z celku Dukly Trenčín zná tři hokejisty - obránce Jiřího Heše, Davida Galvase a Normundse Sejejse. "Loni jsem hrál ve Znojmě s Jirkou Hešem, ten mě jako první z Trenčína zkontaktoval."

Prostředím v Trenčíně je Král zatím nadšený. "Je tam opravdu perfektní zázemí. Skvělá posilovna, vířivky v šatně, opravdu se tam těším. Dnes jsem se byl v Trenčíně poprvé podívat, v pátečním utkání ještě nenastoupím, neboť nemám vyřízené všechny náležitosti. Na Slovensko se definitivně vracím v sobotu a v neděli bych měl nastoupit k prvnímu zápasu," dodal Václav Král.

Václav Král je typickým důkazem toho, jak rozdílně člověk uvažuje, když se mu daří a když mu to příliš nejde. Před dvěma lety si jistě kladl trochu jiné hokejové cíle. „Můj hlavní cíl je začít pravidelně hrát hokej. Hrát a dávat góly. Pak si teprve můžu před sebe postavit nějaký další cíl.“ Králův pád do extraligového průměru trvá již třetí sezónu. „Myslel jsem si, že co člověka nezabije, to ho posílí. Ale když to trvá dlouho, jsou myšlenky všelijaké. Hlavní poučení z těch problémů pro mě je to, že v životě není nic zadarmo. Když to nejde, musí se makat dvojnásobně. "Nejhorší není, když tě porazí soupeř. Nejhorší je, když se porazíš sám.“