Šéftrenér plzeňské Akademie Petr Vojan: V republice jsme obětovali mládež

Plzeň - Je za námi další sezóna, která nezná vítěze. Která nezná výsledky. Která zná jen poražené - všechny mladé hráče.

Pandemie coronaviru totiž již na jaře roku 2020 předčasně ukončila všechny mládežnické soutěže těsně před vrcholem, ve vývoji hráčů tolik důležité zápasy play off nebyly ani odstartovány. Začala příprava na nový ročník, celá společnost věřila, že to nejhorší máme za sebou. Avšak to byl velký omyl. Žijeme v tvrdém lockdownu, stejně jako i neprofesionální sport. Každý rok ve vývoji hráče je velmi důležitý, jenže nejen chybějící zápasy, ale dokonce i tréninky provázejí od září všechny mládežnické kategorie. Vždyť všechny dohromady odehrály tolik utkání, že by to nevystačilo ani na jednu základní část - naposledy se týmy do bojů vydaly na začátku října, poté se již prakticky nemohly vydat ani společné trénovat, dřinu na ledě se spoluhráči musely budoucí hokejové naděje vyměnit za individuální cvičení před webkamerou. 

Jak se jednotlivá mužstva se situací snaží popasovat se můžete dočíst ZDE!

Jak by tedy uplynulý rok hodnotí šéftrenér mládeže indiánů Petr Vojan? „Je to jednoduché, raději nijak, protože žádná mládežnická sezóna vlastně ani pořádně nebyla. A můžeme si za to, myslím tím celé hokejové hnutí, asi i trošku sami. Na těch jednáních s vládou jsem samozřejmě neseděl, takže to můžu vidět nereálně, nebo v emocích a celé zkreslené. Ale mám z toho všeho pocit, a můžu se samozřejmě plést, že jsme tak trochu obětovali mládež. Obětovali jsme ji na úkor profi hokeje, protože nám stačilo, že se podařilo vyjednat výjimku pro extraligu a vzápětí i pro Chance ligu, výjimku pro programy národních mužstev. Potom to, opět pouze subjektivně viděno, pro všechny zainteresované v podstatě skončilo. Přece nemůžeme jen tak úplně vypnout školu a pohybové aktivity dětí. Děti jsou naše budoucnost. Je nutné si uvědomit, že se zde odehrává tragédie v přímém přenosu, tedy určitě ne něco se šťastným koncem. Když už jsem u těch přirovnání, tak celá situace je jako na Titanicu. V podpalubí (mládežnický hokej) se odehrává tragédie, topí se lidé, voda nenávratně zaplavuje kajuty a chodby a smete vše, co potká, zatímco na horní palubě (profi hokej, svaz a vláda) hraje hudba, na oko se vesele tančí a hoduje. Hraje se přece liga, jsou přece kempy a akce nároďáků. Svaz sice hojně mediálně prezentuje a jede virtuální reformy mládežnického hokeje, ale v podstatě se TO momentálně důležité pro mládež nepodařilo. A zase budeme později říkat, jak v lize nehrajeme mladé, jak nikde nemáme hráče pro A týmy, jak výrazně zaostáváme za světovou špičkou a že se na nás všichni dotáhli. Vzpomeňte si potom na tu dobu, nešlo tenkrát udělat víc? A to se samozřejmě netýká jen hokeje a sportu.“

Mládež tedy ztratila prakticky rok vývoje. Mohou hráči tuto markantní ztrátu dohnat? „Nemohou, to není jako když je někdo zraněný, nebo dlouhodobě nemocný. Kluci dlouhodobě absolutně netrénují tak, jak by měli, nehrají ani zápasy. V každém věku se musí něco specifického naučit, nejde to jen tak vynechat, nebo přeskočit. Kluci, kteří vloni začali s hokejem, se vůbec nic nemohli naučit. V dorostu a juniorech už se dva ročníky nehrálo play off. To jsou nepřenosné zkušenosti, musí si to prožít na vlastní kůži. Je velmi těžké udržet kluky na virtuálním tréninku, a to jak hlavou, tak i kondičně. Vidíme vždy, jak po určité době odpadávají. Je velmi těžké čelit velkému tlaku rodičů, že se u nás netrénuje, přitom někde jinde to jde. Vysvětlujte to zoufalým lidem, kteří mají svoji pravdu. Mám také alergii na to, když slyším, že lidi nadávají už i na učitele, že berou peníze za to, že se valí doma. Že distanční výuka je pro ně leháro, atp. Že lidé kritizují práci, nebo věci a situace, o kterých nic neví. Ve skutečnosti je té virtuální práce momentálně daleko víc než předtím. Jsem z toho všeho frustrovaný, otrávený a znechucený. Vzniká tu nepřátelské a závistivé prostředí plně pomluv, zákazů, příkazů a omezení, kdy se všichni navzájem hlídají, bonzují na sebe a čekají na zaváhání někoho v okolí.“

Až mrazivě zní přirovnání ke ztracené generaci. Lze to přenést i na dnešní mládéž? „U nás zcela jistě dá. Otázkou je, kolik toho ztratili za hranicemi. Ta situace se ve světě také často mění, ale pravdou je, že se někde dál hraje, minimálně ale můžou alespoň v nějakém režimu trénovat, Myslím si, že nás to ovlivní i do budoucna na mezinárodní scéně,“ říká upřímně. Přitom právě k větší konkurenceschopnosti bylo rozhodnuto o radikálním snížení počtu účastníků ve dvou nejstarších mládežnických kategoriích: „To je, bohužel se zpožděním několika let. Uvidíme jak to celé dopadne.“

Rok bez hokejového života, pravidelného rytmu, tréninků či zápasů je poměrně dlouhá doba. Až tak, že se dá očekávat, že ne všichni, až to bude možné, se budou chtít vrátit: „Určitě to od sebe oddělí ty, co hokej, potažmo sport, milují a dělají ho, protože je to baví. Oddělí je to od těch, kteří tak zapálení nejsou. Může se stát, že dost dětí skončí s organizovaným sportem. Na pohodlí se dá velmi rychle zvyknout.“

Protože soutěže všech kategorií byly předčasně ukončeny, přistoupil klub k posunu všech hráčů o kategorii výše, trenéři si přebrali nové celky, hráči se "připravují" na novou sezónu. „Plánovat se dá vždy. Jak říká jeden můj kolega, papír snese vše. To s sebou ale nese i to, že jsme už x krát plány předělávali, nebo dokonce celé rušili a dělali nové. Těch změn v omezeních je totiž tolik, že se to pořád mění a něčemu novému přizpůsobuje. Ale varianty samozřejmě máme. Ale alespoň jsme byli donucení o své práci víc přemýšlet, víc plánovat a logicky promýšlet své kroky. Velmi těžké to je i pro kluky, kteří už několikrát začínali tréninkový proces prakticky od nuly. Bylo tam již několik restartů,“ vypráví a doplňuje, že budoucí kroky jsou také velkou neznámou: „Je to zcela nová situace, kterou dosud nikdo nikdy nezažil. Nedá se tedy čerpat ze zkušeností dob minulých. Hráče budeme muset komplexně otestovat a na základě toho zvolit další postup.“

Přesto se na závěr dá najít pozitivum - nemálo mladých indiánů obdrželo pozvánky do reprezentací všech kategorií, tři se probojovali na mistrovství světa juniorů, další mají šanci na blížícím se světovém šampionátu hráčů do osmnácti let. „Myslím, že kluci byli vidět, uhráli si to. Určitě to pro ně byla skvělá zkušenost a mohli se tím ve svém vývoji posunout zase o kousek dál. Máme z toho radost,“ uzavírá.